> < Radio Cos

Radio Cos

Španělsko |

Hudba z konce světa, která inspirovala Milese Davise

Radio Cos vzniklo jako sdružení nejfundovanějších místních hudebníků a představuje podobnou superskupinu, jakou se v Irsku stali o půl století dříve Chieftains.

Západošpanělský region Galicie nabízí podobně unikátní hudbu jako Irsko, Skotsko či Bretaň. Galicie sice nepatří mezi keltské země, kulturní spřízněnost vytvářely historické námořní cesty. Zdejší hudbě vládnou dudy i taneční rytmy, navíc tu slyšíme ostrý puls tamburín a pronikavý zpěv, jehož kořeny sahají až do severní Afriky. Od zbytku Španělska se Galicie liší i historií, místní jazyk má blíž k portugalštině než španělštině. Radio Cos vzniklo jako sdružení nejfundovanějších místních hudebníků a představuje podobnou superskupinu, jakou se v Irsku stali o půl století dříve Chieftains. Jádro tvoří dva virtuosové na tamburiny pandeiretas, kteří za sebou mají 30 let sběratelské práce, sestavu dotváří akordeon, dudy a housle v rukou fenomenálního hráče Nikolaye Velikova, který je původem z Bulharska. Na nástroj hraje od svých 6 let a ve Španělsku získal post sólisty v Galicijské filharmonii.
Hudba Galicie byla na světových festivalech opomíjená a zasloužené pozornosti se jí dostalo až v posledních letech, když se v hlavním městě Santiago de Compostela konal dvakrát mezinárodní festival Womex – a skupina Radio Cos patřila k zásadním překvapením programu. Už před šedesáti lety přivedla hudba Galicie do Evropy věhlasného sběratele a folkloristu Alana Lomaxe, který předtím pro Knihovnu amerického kongresu mapoval blues amerického Jihu. Lomax natáčel lidovou hudbu ve Skotsku, Itálii, ale nejcennější objevy udělal právě v Galicii – a jedna z jeho nahrávek dokonce inspirovala Milese Davise na jeho albu Sketches of Spain [skladba The Pan Piper-Alborada de Vigo].
Lomax cestoval po Španělsku v době diktatury generála Franca, kdy měla hudba galicijské menšiny punc ilegálního undergroundu. „Čtyři hodiny jsme pročesávali město, snažili jsme se najít staré ženy, které v mládí na fiestách zpívaly sólo,“ vzpomíná Lomax na svoji expedici. První zpěvačka byla nemocná, další byla mrtvá, třetí přestala zpívat, jedna odmítala vyjít z domu, jiná Lomaxův team přivítala, ale nemohla si vzpomenout na staré texty. „Mizerné odpoledne, jaké dobře znají všichni hudební sběratelé,“ píše Lomax, ale v zápětí dostává tip: do města se přistěhovaly nejlepší zpěvačky z hor. „Ve špinavé stodole stála žena. Měla bledou pleť, splihlé vlasy, byla špinavá a působila jako kdokoli z chudého jižanského venkova. Manuela byla ovšem nejlepší zpěvačkou kraje. Měla magický temperament lidového zpěváka – a kdo může dokázat, že to je méně než temperament profesionálního umělce?“ Manuela má sestru. Na kraji města stojí zřícenina, s černým otvorem místo dveří. Interiér připomínal spíš jeskyni. Marucha držela v jedné ruce batole, ve druhé nemluvně, na nohou velké mužské boty. „Tahle zpívá vysoké partie,“ zjišťuje Lomax. Nevážila víc než padesát kilo, ale v kamenité zemi dokázala řídit pluh, tažený dvěma voly. Nejstarší ze sester měla čtyři děti, každé s jiným mužem. Sestry dostávaly deset peset za celodenní práci na poli a kus chleba a hlt anýzovky na oběd. Lomax vzpomíná, že tři syrové hlasy zvonily jak tenorsaxofony. Tamburiny a kastěnty hnaly hudbu jak lokomotiva. Falzetový výkřik prořízl melodii jako do běla rozžhavený kov. Nahrávání pokračuje na náměstí, je svatojánská noc a kolem ohně probíhají pohanské rituály. Mezitím se schyluje k dalšímu dramatu. Manuela si bere do rukou zpět dítě, na mikrofon zpívá ukolébavku a své dítě skutečně uspí. Každá ze zúčastněných zpěvaček dostává honorář odpovídající celodenní mzdě. „To byl náš nejlepší nahrávací den ve Španělsku, chudé venkovanky dokázaly naplnit tři hodiny hudebními klenoty, které teď vyšleme do světa.“

Další akce

Vstupenky na Radio Cos Online předprodej