Skupinu založil roku 2021 bubeník Martin Blume s dalšími špičkovými improvizátory: hráčem na klasické syntezátory Thomasem Lehnem a trombonistou Matthiasem Muche. Když se po lockdownu obnovila možnost cestování, přizval Kena Vandermarka, renomovaného saxofonistu z Chicaga. V atypickém nástrojovém složení přebírá roli basy a bicích syntezátor, což vytváří zcela novou a originální zvukovou koncepci. Hráči zvyšují napětí aniž by jen přidávali na hlasitosti, kličkují mezi zcela nečekanými notami a ve zdánlivém chaosu budují drama, klid i ticho. Název Soundbridges je převzat z kinematografie, kdy dva kontrastující záběry propojí zvuk či hudba. Se světem filmu souvisejí i názvy skladeb, tak například klíčová kompozice 39 Steps je poklonou špionážnímu horroru Alfreda Hitchcocka.

Kritika srovnává hudbu Soundbridges s legendárním triem Deep Listening Band, které vedla jedna z největších postav nové hudby 20. století, Američanka Pauline Oliveiros. Vůdčím duchem Soundbridges je špička světového free jazzu, Ken Vandermark, saxofonista, klarinetista a skladatel. Svoji dráhu začal v Bostonu, a jako mladý hudebník  získal sérii významných cen. Zvítězil v anketě časopisu Cadence, postoupil do finale Herb Alpert Fellowship, a jako ocenění tvůrčího talentu si vysloužil grant MacArthur Fellowship ve výši čtvrt milionu dolarů. Od roku 1989 žije v Chicagu, kde pracoval s hudebníky světové pověsti – Hal Russell, Paal Nilssen-Love, Hamid Drake, Fred Anderson. Už čtvrt století má pozici stálice americké jazzové scény a je členem skupin Sonore či Peter Brötzmann Chicago Tentet. Významným bodem jeho tvorby byla vlastní aranžmá skladeb jazzových velikánů – Sonny Rollins, Joe McPhee, Cecil Taylor a dalších. Roku 2005 Vandermark prohlásil: “Když jsem upravoval některé z kompozicí mých nejoblíbenějších autorů, spoustu jsem se toho naučil, ale teď nastal čas abych se soustředil výhradně na své vlastní nápady.” Vynikal vždy jako flexibilní a nadžánrový talent, vedle jazzu se pohyboval ve spřízněných oblastech – free impro, noise, rock.

Koncert Soundbridges popisuje kritika takto: “Jeden free jazzový útok následuje za druhým. Po čtyřech minutách přijde překvapení – klidná pasáž.  Mimozemské tóny z vesmíru náhle přeruší děsivé zpětné vazby, které vzápětí protnou trhající se tóny doprovázené uměřeným tlukotem bubnů i kovových perkusí. Tiché i dynamické pasáže se střídají dalších 50 minut, aniž by hudba ztratila pevnou půdu pod nohama. Skladba kulminuje hlasitým výbuchem, pod jehož slupkou se ovšem skrývá detailně propracovaná struktura.”