Bosenské písně sevdalinka se zrodily podobně jako flamenco, reggae či blues z kolize rozdílných kultur, v tomto případě slovanské zpěvnosti a tureckých melodických ornamentů. Městskou subkulturu, která vznikla během turecké okupace Balkánu, Imamović posouvá do nového kontextu. Hraje na upravenou kytaru, její vypouklá ozvučná skříň připomíná spíš bouzouki či loutnu saz. Doprovází ho americký basista Greg Cohen, spoluhráč Toma Waitse i turecký virtuoz na housle kemenče, Derya Turkan, spolupracovník Jordi Savalla. Imamović vkládá mezi sloky vokální improvizace připomínající jazzový scat, aniž by přitom vytvářel laciné efekty, vše je provázáno s příběhem písně. Písně sevdah, podobně jako portugalské fado, bývají srovnávány s americkým blues. "Pokud vezmeme v úvahu společenský kontext a projekci pocitů, pak tam paralela existuje," vysvětluje Imamović, "oba žánry jsou výpovědi o prožité bolesti i o touze ji překonat."

Sevdah je původně arabské slovo, které prostřednictvím turečtiny proniklo do Bosny, a označuje temnou vášeň, iracionální vzplanutí a též lásku. Sevdalinky jsou vysoce osobní a intimní výpovědi s procítěným emocionálním zpěvem, původně zpívané s doprovodem turecké loutny saz. Tragickou souhrou okolností proniká tento žánr do světa až po krvavém rozpadu Jugoslávie. Název Imamovićova alba Singer Of Tales, Zpěvák příběhů, inspirovala stejnojmenná kniha Alberta Lorda, amerického profesora z Harvardu, zkoumající návaznost orálních tradic Východní Evropy na antické příběhy Homérových eposů. Album získalo cenu Německé kritiky. Repertoár si Imamović vybírá s fundovaností literárního historika. Tak například balada Sunce tone (Slunce se topí) je zhudebněnou básní, kterou napsal Aleksa Šantić z Mostaru. I když se často hrála v komunistické Jugoslávii, jméno autora se nesmělo uvádět, romantika spojená s buržoazní érou konce 19. století byla ideologicky nepřípustná. Skladba U Stambolu na Bosforu (V Istanbulu u Bosporu) patří mezi sevdalinkami k nejslavnějším, před půl stoletím ji zpopularizovali zpěváci Himzo Polovina a Zaim Imamović, což byl Damirův dědeček. K pestrému tavícímu kotlíku patřili i sefardští židé, kteří našli v Bosně nový domov po násilném odsunu ze středověkého Španělska. Imamović má v repertoáru nejslavnější ze sefardských evergreenů Adio Kerida, jeho verze ovšem navíc obsahuje i sloku, která se zpívá jen v židovských komunitách v Sarajevu.