Mongolsko je spolu se sousedními regiony kolébkou fascinující vokální disciplíny, zvané hrdelní zpěv. Ten umožňuje díky harmonickým tónům vytvářet pro Evropana dosud neznámé zvukové barvy a dokonce zpívat několik tónů najednou. České publikum zná žánr od skupin Huun-Huur Tu či Alash, šestice Khusugtun to ale dělá jinak. Členové jednak prošli klasickým vzděláním, nikoli ovšem západním, ale na konzervatoři v Ulánbátaru. V kapele navíc figuruje žena, jako zpěvačka i hráčka na impozantní velkou citeru yat-kha. A díky odborné průpravě přinášejí hudebníci dvě inovace. Hrdelní zpěvy kombinují s polyfonií a do hříček s harmonickými tóny zapojují i brumle, tedy ústní drnkací podkovy, které patří v dané oblasti k nejrozšířenějším nástrojům.

Jméno skupiny pochází z mongolského slova khusug, což znamená vůz, na kterém nomádi převážejí jurty, název kapely tedy lze přeložit jako “lid nomádských vozů”. Vedle typických tradičních nástrojů  má skupina v obsazení zajímavou historickou kuriozitu, a sice hudební luk numan khuur, který tvarem, technikou hry i zvukem odpovídá afro-brazilskému berimbau.

Hrdelní zpěv rozeznává několik výškou odlišených rejstříků. Členové Khusugtun mají role rozděleny takto: Chuluunbaatar Oyuungerel zpívá v tom nejvyšším zvaným sygyt, který zní jak pískání, nelze jej kombinovat se slovy. Ariunbold Dashdorj, Adiyaadorj Gombosüren a Ulambayar Khürelbaatar zpívají ve středním pásmu a Batzorig Vaanchig v nejnižším rejstříku zvaném kargyraa, který připomíná řev divokého zvířete. Zpěvačka Amarbayasgalan Chovjoo je jediná, která se drží “standartního” zpěvu, její ženský hlas vytváří vůči mužům zajímavý kontrast.

Asijský hrdelní zpěv inspiroval několik generací západních zpěváků, kteří vytvořili samostatnou a značně zjemnělou variantu zvanou alikvotní zpěv. Zatímco původní hrdelní zpěv vznikl v pevném sepětí s drsnou přírodou a rozlehlými prostorami asijských stepí, alikvotní zpěv je sofistikovaná disciplina řazená do oblasti umělecké experimentální hudby.

Hudbu Mongolska, podobně jako sousedních regionů jižní Sibiře, tedy Altaje, Tuvy a Burjatska, formují vedle hrdelního zpěvu i další faktory: rytmy, odvozené od cválajících koní, a také temné barvy smyčcového nástroje, v Mongolsku zvaného  morinhoor. V Tuvě se spřízněnému nástroji říká igil, a oba jsou na Západě díky provedení označovány jako “housličky s koňskou hlavou”. Tónovým rozsahem odpovídají violoncellu, jejich zvuk je ale díky hráčské technice výrazně odlišný. Smyčec tvoří silný svazek koňských žíní, změnou úhlu vůči strunám, tlaku i rychlosti lze vytvářet široké spektrum zvukových barev s bohatým obsahem harmonických tónů. Na kontrast, že v západní hudbě je tón určen výškou a hlasitostí, zatímco jeho barva se nemění, kdežto ve středoasijské hudbě je zvuková barva proměnnou veličinou, upozornila v Tuvě žijící muzikoložka Valentina Suzukei: “Hráč na igil v průběhu jednoho tónu mění napětí žíní v smyčci. A tlakem prstu na strunu mění její tvar, ‘natahuje’ ji. Takže, v době trvání tónu se mění nejen jeho hlasitost, ale i barva, a to citelně. Podobně jako při hrdelním zpěvu se mění obsah harmonických tónů. Podívejte se na fyziku. Nejprve byla klasická fyzika, po ní přišla kvantová. Evropskou hudbu můžete zachytit dvourozměrným zápisem, ale na asijskou potřebujete tři rozměry.”