Počátkem 80. let vydala Na Hawa Doumbia první alba, která jsou dodnes žádanými sběratelskými artikly. Později natáčela s doprovodnými hudebníky Salifa Keity, a spolu s Oumou Sangare vytvořila trend, známý jako Wassoulou sound.

Mali, jeden z nechudších afrických států, je hudební velmocí. Pocházejí odtud takové veličiny jako Salif Keita, Ali Farka Toure či skupina Tinariwen. Unikátním regionem je Wassoulou, kde hudba tradičně patřila k nočním rituálům, na nichž se lovci svými hlasy i nástroji domlouvali s duchy. Ti jim pak na oplátku pomáhali ulovit zvěř. Dnes mají v hudbě Wassoulou hlavní slovo ženské hlasy s doprovodem zvukově kouzelných akustických nástrojů. Pochází odtud Oumou Sangare, dnes největší zpěvačka západní Afriky, i Na Hawa Doumbia, legendární osobnost, která se prosadila před 30 lety a dnes slaví comeback.

Vše začalo na blogu Awesome Tapes From Africa, který nabízí digitalizované verze klasických afrických nahrávek původně vydaných na kazetách v 80. letech. Na Hawa Doumbia je prvním projektem, který vyšel na CD a zachycuje zpěvačku s komorním, ale velmi úderným doprovodem kytary a lokálních afrických nástrojů. Koncerty jsou expedicí do zlaté éry africké hudby, dávno před tím, než se world music stala trendem i terénem pro producentské kalkulace.
Když byla Na Hawa Doumbia ještě dítě, objevili ji lovci talentů, kteří pracovali pro Malijské ministerstvo kultury. Africké země se těšily z nedávno získané nezávislosti, hudba byla součástí budování národní identity. Počátkem 80. let vydala Na Hawa Doumbia první alba, která jsou dodnes žádanými sběratelskými artikly. Později natáčela s doprovodnými hudebníky Salifa Keity, a spolu s Oumou Sangare vytvořila trend, známý jako Wassoulou sound. V Mali je hudba – a především tvorba zpěvaček – spojena s protestem proti starým pořádkům, k nimž patří polygamie i nerovnoprávné postavení žen. Nejedná se ale o protestní písně militantního střihu, ženské hlasy předkládají kontroverzní témata velmi okouzlujícím způsobem a doprovází je neméně uhrančivý rytmus zvukově barevných akustických nástrojů. Hlavní slovo má kamale-ngoni, kdysi posvátná loutna lovců, xylofonu příbuzný balafon, kytara, bubínky, a samozřejmě ženské hlasy. V rozhovoru zpěvačka vysvětluje: “Nejsem z rodiny griotů, dědičných hudebníků. Jsem z muslimské rodiny – která ale byla zpočátku proti tomu, abych se stala zpěvačkou. V roce 1974 i později jsem vyhrála několik cen a roku 1980 jsem zvítězila v soutěži francouzského rozhlasu RFI. To mi pomohlo proniknout na mezinárodní scénu. Dětství jsem ale měla komplikované – matka zemřela týden poté, když jsem se narodila, neznala jsem ji a nemám ani její obrázek. Adoptovala mě moje babička, což ale znamenalo problém, protože mě nemohla kojit. Naštěstí se podařilo obstarat krávu, tu ale zabil blesk, a druhá kráva se zřítila do rokle. Nakonec babička našla ve vesnici nějaké ženy, které mě mohly kojit.