Díky kritice ruského diktátora Putina se tři členky Pussy Riot ocitly ve vězení, a po propuštění navázala jedna z nich, Maria Aljochina, na odkaz kapely nejprve knihou Riot Days, a nyní multimediální performancí Pussy Riot Theatre. Děj sleduje bouřlivou historii skupiny od kontroverzního stoupení v moskevské katedrále přes zatčení, soud i věznění na Sibiři. Syrové pankáčské zpracování u západního publika znamenitě zabírá. Ohlušující anarchisticko-feministický protest vyzněl zvláště pikantně u amerického publika, jako protilátka v dusivém klimatu současného prezidenta Trumpa. Projekt je promyšleným a přitom strhujícím propojením hudby i avantgardního divadla ve čtyřčlenném teamu včetně feministického psycho-punk dua AWOTT.
Maria Aljochina patří nejen k ostrým odpůrcům Putinova režimu, ale svými obecně humanistickými postoji má blízko k zastáncům občanských svobod a kritiků politické korupce napříč světadíly. Své krédo vyjádřila v následujícím prohlášení: Pokud něco chcete změnit, začněte u lhostejnosti. Někteří političtí impotenti tvrdí, že nemáme žádný hlas ani volbu. Ale my máme hlas. A máme volbu . Chceme lidi inspirovat. Vymýšlíme nové akce. Chceme naučit mluvit ty kteří mlčí. A víme že toho dosáhneme. Pussy Riot Theatre – to je kulturní revoluce. Komunita je silnější než jakákoli vláda. Abychom překonali nacionalismus, sexismus, rasismus, strach a lhostejnost, měli bychom se společně vzbouřit. Máte hlas. Ukážu vám to.
Představení Pussy Riot Theatre se hrálo ve většině západních zemí včetně Austrálie, nikoli však v Rusku, což má logické vysvětlení. Druhou linií příběhu je bez servítků podaný vzestup samotného Putina, jeho pakty s pravoslavnou církví i podnikatelskou mafií, a brutální omezování svobody tisku. Hudbu a scénické akce provázejí videoklipy i anglické titulky, představení má silný divadelní náboj. Marie prochází volně mezi publikem s černým závojem a líčí cestu do sibiřského vězení. Najednou působí jako nečekaně křehká a drobná bytost. Ve vězení se jí podařilo zvítězit ve sporu s bachařkou, která jí bránila ve spánku. Byl to první případ v celé historii věznice, který končí vítězstvím odsouzené. I drobné zrnko naděje pomůže přežít. Na konci je Marie propuštěna na svobodu, auto se prodírá sněhem, a Marie se ptá publika: “Jsem ale doopravdy volná?”
Čistě ženské trio Pussy Riot začínalo v početnější skupině Vojna. Součástí jedné z prvních akcí byla demonstrativně přátelská pouliční konfrontace s policií, která kulminovala v teatrálních projevech náklonnosti. Mužská část sestavy ale odmítla líbat mužské policisty, a proto v pozdějších projektech figurují už jen ženy. Kniha Riot Days, kterou napsala Maria Alyokhina, hlavní aktérka současného projektu Pussy Riot Theatre, historii skupiny zasazuje do širšího kontextu, který sahá až k studentským bouřím v Paříži roku 1968. Navzdory erudovanému zpracování se však jedná o knihu nesmírně čtivou, se spoustou konspirativních detailů. Před zatčením trio například poskytlo rozhovor televizi al-Jazeera z úkrytu na toaletě moskevské kavárny. Skupina byla poté odsouzena na dva roky, ve vězení protestovala proti drsným podmínkám hladovkou. Kniha vyšla nejprve v nakladatelství Allen Lane, roku 2018 pronikla na velké knižní veletrhy a dočkala se německého překladu. Vedle mezinárodních knihkupců ji lze objednat i na webu www.theguardian.com. Tématem Pussy Riot se také zabývá i před čtyřmi lety vydaná kniha s příznačným názvem Words Will Break Cement, kterou napsala rusko-americká autorka Masha Gessen.
Původní sestava Pussy Riot i současný projekt Pussy Riot Theatre za sebou mají řadu exkluzivních vystoupení, o propuštění členek na svobodu se zasazovaly mezinárodní organizace včetně Amnesty International. Z dvouletého trestu si nakonec odseděly plných 21 měsíců. Prezident Putin jim roku 2013 udělil amnestii – ale jen proto, aby si vylepšil mezinárodní image před olympiádou v Soči.
Na festivalu Tallinn Music Week skupinu uvedl osobně tehdejší estonský prezident Toomas Hendrik Ilves, který kritizoval fašismus i marx-leninismus jako systémy “kolektivní víry” a prohlásil: “Když zabijete tvůrčí sílu, zabijete jiskru života v kultuře a vědě. Zabijete celou společnost i její šanci na změnu.” Členky Pussy Riot na tiskové konferenci prohlásily, že by Ilvese chtěly za ruského prezidenta. “Cílem Pussy Riot je politický protest. Když vystoupíte ilegálně na nečekaném místě, hlas protestu to jen zesílí.”
Roku 2016 Maria Aljochina debutovala jako herečka s undergroundovým divadlem Belarus Free Theatre v performanci Burning Doors, věnované politickým vězňům Putinova režimu. Na představení pak roku 2016 navázal projekt Pussy Riot Theatre, na němž se podílí i jeden z nejvýznamnějších ruských producentů a promotérů, Alexander Cheparukhin. Režisérem je Yury Muravitsky, držitel prestižní ceny Zlatá maska.
