Pakistánské transovní zpěvy qawwali světu přededstavil Nusrat Fateh Ali Khan na festivalech Womad Petera Gabriela, jeho hlas se objevil v remixech i ve filmech. K jeho přirozeným nástupcům patří Faiz Ali Faiz, nejtalentovanější z Nusratových synovců. V jeho rodu se qawwali pěstovalo po devět generací, Faiz se zpěvu věnuje od dětství.

Rituální a transovní funkce spočívá v přesném rozdělení rolí: fráze sólového zpěváka opakuje nejprve hráč na indické harmonium, a po něm sbor, zvaný “party”, další doprovod tvoří tabla a tleskání. Napětí se stupňuje už od prvních minut, a sugestivní síla hudby zasáhne i Evropana: když koncerty skončí, posluchač zjišťuje že se nalézá v jakémsi vakuu, protože dokonale ztratil pojem času. Vedle autentické formy se Faiz Ali Faiz,podílel i na sérii pečlivě připravených fuzí, např Qawwali Flamenco či koncertech s francouzským multiinstrumentalistou Titi Robinem. Vystupoval v Roskilde a na dalších světových festiovalech a je držitelem ceny BBC Radio 3. 

Zpěvy qawwali jsou vlastně propojením hudebních tradic se sufijskou poezií, a má styčné plochy jak s lidovou, tak i klasickou hudbou indického subkontinentu . “Když připravujeme koncert, vybereme nejprve báseň, poezii, a podle ní pak zvolíme odpovídající ragu, která je nejbližší její povaze, a také rytmus, pro který se podle počtu dob užívají termíny jako ektal, tintal.” vysvětluje Faiz Ali Faiz. “Základem je vždy jedna báseň, ale my k ní přidáváme dekorace, kuplety, verše na stejné téma, je to tedy určité rozšíření, takže když třeba začnu báseň o bolesti odloučení, k ní pak přidávám další verše na podobné téma, jen abych ten příběh rozvinul, detailně prozkoumal a podíval se na něj z jiné strany. Tomu říkáme gyra, což je uzel. Takový postup je v qawwali ustálený, a vedle těchto textových ornamentů užíváme i hudební ornamenty: hlas klouže v glissandech, vzpíná se, jakoby zmlkne ale hned se vrátí zpět v plné síle, takže i tím se účinek ještě zesiluje.” Náhlé zatáčky a hlasové piruety v ostrém tempu u něj nikdy nebyly znakem sebestředného exhibicionismu, ale jen prostředkem k dosažení co nejsilnějšího účinku, k čemuž napomáhá i neustále opakování s drobnými změnami a valící se hypnotický rytmus. Ostatně, cílem této hudební školy je splynutí s Bohem, což lze do ateistického slovníku přeložit jako extázi či posun do jiné reality. 

Otcem qawwali a nejdůležitějším autorem repertoáru, který se dodnes zpívá, byl Amir Khusrau (1253 – 1325), jemuž je připisován i vynález bubínků tabla. Byl turecko-perského původu, a podobně jako Rumi psal poezii v perštině a navíc v hindi. “My známe tu poezii nazpaměť, patří k našemu životu i povolání,” vysvětluje Faiz Ali Faiz. “Takže ty asociace a citace člověka napadnou automaticky, to není žádná literární konstrukce. Je to jako improvizace, či přesněji řečeno, extempore. Ale přitom tu tradiční poesii zpíváme tradičním způsobem, volíme stejný jazyk a stejná slova jak to bylo napsáno před sedmi sty lety, byl by hřích to měnit. A pokud někdy přidáváme současnou poesii, děláme to s přihlédnutím k tradicím qawwali.” 

Když ale koncert skončí, je docela těžké se vrátit zpět do reality. Jak tohle odtržení od pozemského světa vnímají umělci? “Když začnu zpívat, kontakt s publikem začnu nejsilněji cítit tak po pěti deseti minutách. Pokud publikum směřuje do extáze, tak já také.” Před časem vystoupil Faiz Ali Faiz společně s americkým gospelovým sborem na festivalu sakrální hudby ve Fezu v Maroku, a vzbudil nadšení i u jindy až extrémně skeptického Joe Boyda, objevitele tak významných a přitom žáínrově odlišných skupin jako Pink Floyd či Muzsikas: “Bylo vzrušující sledovat jak Faiz odpočítává osminový takt gospelové písně v 16dobém rytmu indické klasické hudby. Faiz se vznášel nad gospelovými harmoniemi ve velkolepých křivkách, zatímco ženský sbor zpíval fráze z Koránu.”