Marseille je přístav otevřený rozmanitým kulturám. Polyfonii ale neobsahoval až do chvíle, kdy Manu Théron propojil pět zpěváků s transovními perkusemi z Alžírska a vytvořil hudební jazyk s energií současnosti a patinou antických rituálů.
Polyfonní způsob zpěvu, kdy každý hlas zpívá vlastní melodii, se v Evropě zachoval jen v izolovaných oblastech, k nimž patří středomořské ostrovy Sardinie a Korsika. Znovuobjevit tento ohrožený hudební druh pomohli experimentální skladatelé Hector Zazou a John Cale. Ten prohlásil, že kdyby takhle uměl zpívat, prodal by svoji duši ďáblu. Skupina Lo Còr de la Plana posunula princip polyfonie do nového kontextu. Zpívá v oksitánštině, jazyce dávných trubadurů, zpěv doprovází arabskými bubínky, tleskáním a dupáním, a čerpá z regionálních zpěvníků i historie marseillských divadel a kabaretů. Lokální tradice přitom propojuje s širším hudebním spektrem: zpěváci jsou odchovaní newyorským punk rockem stejně jako Bartókem anebo znovuobjevenými tradicemi ze Sahary či jižní Itálie.
Polyfonie představuje v hudbě Lo Còr de la Plana důležitou, i když ne jedinou inspiraci. Repertoár čerpá z kostelů, barů, a nevyhýbá se pohanské éře, a na hudbu lze navíc tančit. Členové skupiny získali praxi v náboženském repertoáru provencálského sběratele Damase Arbauda a ve vánočních koledách, ale současný stylový záběr Lo Còr de la Plana je mnohem širší. Světské písně se prolínají s liturgickými, což u publika budí otázky: Poslouchám církevní sbor, z hlubin duchovní hudby, anebo nevinnou polyfonii, která mě potají navádí ke kacířství? “Jejich hlasy jsou ostré, drsné a krásné. Vábí vás k tanci a překvapí utajovanou energií, sílou a smyslem pro rytmus. Co zní jako disonance, směřuje k úžasné harmonii, křehkosti a citlivosti,” píše Olivier Jourdan-Roulot v týdenníku Le Point.
Ještě před vznikem Le Còr de la Plana působil zakladatel skupiny Manu Théron v duu Gacha Empega. To fungovalo v letech 1997-9 jako zkušební laboratoř nových nápadů: jak dodat hlasům patřičnou dynamiku bez doprovodu nástrojů, jak adaptovat tradiční songy do moderních časů a nepokřivit jejich autentičnost. Název Gacha Empega se ve slovnících hledá obtížně, jedná se o termín používaný mezi řemeslníky a znamená člověka, který má obě ruce levé. Pokud si skupina vybrala toto jméno, chtěla tím říct: “Neberte nás přehnaně vážně. Polyfonii můžete zpívat právě tak na ulici jako v nějakém hudebním svatostánku.” Další charakteristický rys, propojení hlasů s tamburínami, rámovými bubny a dupáním či tleskáním, má dlouhou historii v jižní Evropě i severní Africe.
Když skupina roku 2001 vznikla, byla součástí “oksitánského revivalu”. Historické území Oksitánie se táhne celou jižní Francií, od alpských hřebenů až po Atlantický oceán. Oksitánština byla po latině prvním evropským literárním jazykem. Později ji vytlačila francouzština, ale blíž má k italským dialektům a ke katalánštině. Oksitánský revival byl tedy podobně jako spřízněná hnutí v Bretani či na Korsice vymezením se proti vnucené francouzské národní identitě. Zatímco hudebníci z Bretaně se propojovali s historicky blízkými keltskými kulturami Skotska a Irska, Lo Còr de la Plana navázali na styly z pobřeží Středozemního moře. Žánrové pole oksitánského revivalu sahá od písní středověkých trubadurů (Gérard Zuchetto a jeho Troubadours Art Ensemble) až po oksitánský rap a raggamuffin (Massilia Sound System). Během dvou dekád své existence Le Còr de la Plana inspirovali další generaci spřízněných skupin jako San Salvador (účinkující festivalu Respect roku 2019) či čistě ženskou sestavu Cocanha z Toulouse.
