Africká hudba, běžně dostupná na evropských festivalech, tvoří pouhý zlomek spektra, které kontinent nabízí. To největší bohatství africké hudby zůstává dodnes veřejnosti skryté. Řadu unikátních stylů v minulosti popsali muzikologové, a publikum je objevuje se zpožděním. Právě do této kategorie patří xylofony z Ugandy. Embaire je obrovitý nástroj, na který souběžně hraje až osm hudebníků, splétajících polyrytmické melodické fráze. Z jednoduchých motivů vytvářejí kaskády, které splývají do pulsujících vln. Nad rytmem se vznáší zpěv, zvolání střídají odpovědi, výsledkem je gradující kompozice, vedoucí k extázi. Nakibembe Troupe patří k posledním skupinám specializovaným na tuto tradici. Pozornost vzbudila roku 2019 na festivalu Nyege Nyege na východě Ugandy, jehož organizátoři se snaží zasadit lokální hudbu do moderního kontextu. O rok později se skupina představila evropskému publiku na CTM Festivalu v Berlině, což je unikátní akce původně orientovaná na elektroniku, jejíž současné programové zaměření vystihuje krédo "Festival dobrodružné hudby a výtvarného umění".

V Africe nelze oddělit hudbu od tance či pohybu. Rozdíly jsou i v samotném principu tance. Zatímco v Evropě představuje tělo jeden blok, v africkém pojetí je tělo „polycentrické“ – tedy rozdělené do několika nezávislých částí. Obdobně zahrnuje hra na africké nástroje širší kombinaci pohybů. To je jeden z důvodů, proč africkou hudbu nelze tak snadno zapsat do not jako západní hudbu. Pro analytické účely je proto nezbytné pohyby nafilmovat. V Africe je hudba kolektivní záležitostí, zahrnuje organizovanou spolupráci, k níž umělci přispívají nikoli identickými, ale navzájem se doplňujícími složkami. Fráze mohou být navzájem posunuty, s různými počátečními a koncovými body. Rytmické posuny jsou též principem toho, čemu se v jazzu říká off-beat či synkopa.

Jak vypadá xylofon embaire? “Kameny”, tedy úderné destičky nástroje, jsou ze dřeva, hraje se dřevěnými tyčemi. Kameny jsou uloženy na stoncích banánovníku, celý nástroj má délku 2.5 m, pod basovými kameny je vykopaná jáma, která slouží jako rezonanční dutina. Dno jámy je kvůli akustice nutno vystlat banánovými listy. K prvním muzikologům, kteří tento žánr studovali, patří jeden z největších znalců africké hudby, Gerhard Kubik (nar. 1934 ve Vídni). Ten během svých cest pořídil přes 25 000 terénních nahrávek, a je mimo jiné autorem knihy Africa and the Blues.