Hudební rituály, za nimiž Evropané jezdí do Indie či do Maroka, byly ještě před 50 lety běžné v jižní Itálii. Houslista Mauro Durante tvrdí, že i dnešní civilizace má své démony a v rituálech pokračuje se svojí skupinou Canzoniere Grecanico Salentino. "Náš kraj, Salento, byl téměř ostrovem, ze tří stran obklopený mořem. Leží na hraně Jonského a Jaderského moře, byl cílem pirátů i islámských dobyvatelů." Když Federico Fellini dokončil slavný film Sladký život, jeho kameraman Gianfranco Mingozzi se vydal do Salenta, kde jako poslední svědek zdokumentoval hudební rituál pizzica. Durante ve skupině převzal vedení roku 2007 od svého otce, a rytmus pizzica pozvedl na světovou úroveň. Slavného italského skladatele Ludovica Einaudiho inspiroval Durante k albu Taranta Project, na němž se podílel i Justin Adams, kytarista Roberta Planta. I když tvorba skupiny má trvale vzestupnou úroveň, zásadním zlomem bylo loňské album Meridiana, které produkoval právě Justin Adams.

Historie jevu, známého jako tarantismus, sahá až k dionyským rituálům antického Řecka, kdy sexuálně frustrované ženy z nižších vrstev divoce tančily s doprovodem tamburín. Do jižní Itálie rituály pronikly díky řeckým kolonizátorům, dodnes se tu zpívají písně v řeckém dialektu grigo. Ve své podstatě je tarantismus choroba, projevující se apatií a depresemi. Postihovala nejčastěji ženy tvrdě pracující na poli. Kousnutí pavoukem tarantulí pro ně bylo tou poslední kapkou traumatického řetězce, na jehož počátku mohl být rodiči vynucený sňatek či chudoba a těžká práce. “Tarantule byla součástí podobného folklóru, na jakém třeba stojí rituály voodoo,” vysvětluje Durante. “Podmínkou tohoto italského rituálu je, že pacient věří, že příčinou je pavouk, a že vás vysvobodí a uzdraví hudba.” Rodina přivolala skupinu hudebníků, kteří pod vedením tamburíny hráli ostrý rytmus pizzica. Mingozziho dokument zachycuje, jak se hráčům podařilo zvednout apatickou pacientku z lůžka a tancem ji přivést zpět k životu. Skupinu vedl slavný houslista a hudebník-léčitel Luigi Stifani, povoláním holič. Objevil ho italský muzikolog Diego Carpitella, který byl mimochodem průvodcem amerického sběratele Alana Lomaxe na jeho expedicích v Itálii v poválečných letech. Patnáct let po Mingozziho dokumentu vznikla skupina Canzoniere Grecanico Salentino, v níž se vystřídaly dvě generace hudebníků.

K vzestupu skupiny Canzoniere Grecanico Salentino přispěl i nápad jejich amerického agenta, spojit hráče se zkušenými hitmakery a producenty z New Yorku. “On nás zkontaktoval s lidmi, kteří pracovali pro umělce jako Sting, Steely Dan, či Mark Ronson,” vzpomíná Mauro Durante. “Cílem bylo propojit kořeny pizzicy a písničkovým formátem, který má silnou melodii a refrén. Ty původní lidové motivy, krátké kusy melodie, totiž nemají sofistikovanou stavbu písně, jak ji vnímáme dnes. Byla to úžasná zkušenost. Na konci procesu jsem si pak jednoho z amerických partnerů vybral jako producenta alba. Byl to Joe Mardin, jehož otec, Arif Mardin, sehrál v historii americké hudby klíčovou roli, založil společnosti Atlantic, pro kteru natáčeli legendární umělci jako Otis Redding, Aretha Franklin či Norah Jones.