Drsný hrdelní zpěv byl v centru Asie po staletí praktikovanou tradiční disciplinou, ve světovém kontextu patří k objevům posledních dekád. Techniku, která vytváří tóny fascinujících zvukových barev na Západě ho zpopularizovaly skupiny jako Huun Huur Tu či Albert Kuvezin & Yat-Kha. Nový tvůrčí pohled přinášejí o generaci mladší Alash. Tradici obohatili o jemné harmonie a moderní písňové struktury, ale stále se drží původních nástrojů i syrového akustického zvuku. Sestavu tvoří zkušení hráči a absolventi hudebních škol v Kyzylu, hlavním městě Tuvy, republiky na severní hranici Mongolska, která je považována za kolébku hrdelního zpěvu. Fenomenální virtuoz na banjo Béla Fleck si skupinu před dvěma lety přizval jako hosty na album Jingle All the Way, které získalo cenu Grammy, navíc hostovali u legendární free-jazzové sestavy Sun Ra Arkestra.

Hrdelní zpěv,  tradiční vokální disciplina, má kořeny v centru Asie. Tuva, odkud Alash pocházejí,  byla v době Sovětského svazu strategickým regionem a přísně zakázanou oblastí, zatímco dnes je lákavou destinací pro hudební dobrodruhy.    Členové Alash si vybudovali úctyhodné renomé, a to především v USA, kde skupina pravidelně koncertuje a natáčí alba.  Zatímco předchozí generace tuvinských hrdelních zpěváků se učila klasickou cestou, tedy od dětského věku uvnitř nomádských rodinných klanů, členové Alash na tuto tradiční metodou navázali studiem na hudební škole. V Kyzylu zavedl  organizovanou výuku hrdelního zpěvu Khunashtar-ool Oorzhak  (1932-1993),  ve své vlasti respektovaný jako největší maestro 20. století. Alash začali studovat až po jeho smrti, a jejich učiteli byli Kongar-ool Ondar, snad vůbec nejrespektovanější moderní tuvinský hudební  pedagog, a bývalý člen Huun Huur Tu, Andrei Mongush.  Zatímco v Tuvě, v Mongolsku a Altaji  označují tuto vyhraněnou disciplinu lokálním názvem khöömei, na Západě se vžilo hned několik termínů:  na jedné straně overtone singing, česky alikvotní zpěv,  na druhé straně  throat singing, hrdelní zpěv, rusky gorlovoje pjěnije.  Původ toho posledního názvu vysvětluje Zoja Kyrgyz, ředitelka Mezinárodního centra khöömei v Kyzylu:  “Ruský skladatel a folklorní sběratel, profesor Jevgenij Gippius, použil termín ‘gorlovoje pjěnije‘ poprvé v roce 1927,  čímž chtěl vyjádřit, že tón vychází hluboko z hrdla.” I když v českých textech se termíny alikvotní a  hrdelní zpěv často překrývají, ve skutečnosti se jedná o dvě spřízněné větve téže techniky, které se ale liší vývojem, estetikou i funkcí. Zatímco asijský hrdelní zpěv se pohybuje mezi tradiční hudbou, popem a world music, alikvotní zpěv patří do soudobé vážné a relaxační hudby. Průkopníky “západní” cesty byli Němec Michael Vetter (*1943), Američan David Hykes (*1953), k jejich nástupcům patří Wolfgang Saus, německý zpěvák, sbormistr a častý host českých alikvotních workshopů.  Saus tvrdí, že historie evropského alikvotního zpěvu začíná u německého avantgardního skladatele Karlheinze Stockhausena: “On asijskou tradici hrdelního zpěvu vůbec neznal, a k jejím metodám se dopracoval intuitivně z foniatrických poznatků. Roku 1968 zkomponoval pro Collegium Vocale Köln hodinový vokální sextet Stimmung. V jeho další alikvotní skladbě zpíval Michael Vetter, a ani ten o asijských metodách nic nevěděl. Začátky alikvotního zpěvu v Evropě tedy nemají s asijskými tradicemi nic společného a jsou zcela autonomní součástí západní soudobé hudby. Pro úplnost bych měl dodat, že David Hykes, průkopník alikvotního zpěvu v USA,  naopak hrdelní zpěv znal z nahrávek z Mongolska a Tibetu.”