“Bassekou je génius. Potvrzuje, že americké blues pochází z Mali,” tvrdí Taj Mahal o muzikantovi, který stál dlouhou dobu v pozadí. Podle časopisu Mojo je Kouyate nástupcem už nežijícího kytaristy Ali Farky Toureho, zatímco Guardian jej označil za afrického Jimi Hendrixe. Zatímco jednadvacetistrunná loutna kora se stala hudebním symbolem celé Afriky, ve vnitrozemském kraji Segou, odkud Kouyate pochází, je dominantním nástrojem zvukově syrovější ngoni, které velikosti připomíná ukulele a je předchůdcem dnešního banja. Jeho lakonické, rytmicky výrazné tóny mluví stejným jazykem, jako elektrické kytary Tinariwen ze Sahary. Do Prahy Kouyate přijíždí ve dvojčlenné sestavě, se svojí manželkou Amy Sacko a s repertoárem, který čerpá z těch nejhlubších kořenů západoafrické tradice.

Loutna ngoni je vydlabaná ze dřeva, opatřena čtyřmi strunami a na první pohled nepůsobí příliš sofistikovaně. Navzdory zdánlivé jednoduchosti dokáže ale mistrovský hráč na tento nástroj zahrát rafinované a rytmicky vyhrocené melodické linky. Když se ngoni dostalo na otrokářských lodích do Spojených států, postupem času se z něj vyvinulo banjo. Oba nástroje spojuje rytmicky účinný staccatový zvuk, ngoni všemi zní ostřeji a naléhavěji. Bassekou Kouyate dnes patří k vrcholným mistrům nástroje. Když se jako 18letý mladík dostal poprvé do Spojených států, setkal se s bluesmanem Taj Mahalem. Později Kouyate zvukový rejstřík loutny ngoni rozšířil černými krabičkami a další elektronikou, jeho dřívější skupina Ngoni Ba obsahovala hned 4 varianty tohoto nástroje, které se liší velikostí i laděním. Spolupracoval s osobnostmi jako Bela Fleck, Kronos Quartet, Damon Albarn, vystoupil v Glastonbury, v londýnské Royal Albert Hall a v letech 2008 a 2010 na Respect festivalu v Praze. S Taj Mahalem natočil roku 1999 průlomové album Kulanjan, které kombinuje americké blues s jeho africkými kořeny, k nahrávce přispěl i virtuózní hráč na koru Toumani Diabate.