V očích Evropanů tvoří indickou hudbu především bubínky tabla a sitar. O to větším překvapením je slyšet klasické ragy hrané na slide-kytaru. Nejde o komerční fuzi, ale přirozený proces, který začal před sto lety. Tehdy se Indové seznámili s havajskou kytarou, jejíž klouzavé tóny sledují podobnou estetiku jako sitar. Na odkaz průkopníků navazuje Debashish Bhattacharya. Ten se do Prahy vrací po vystoupení na Respect festivalu, tentokrát ale přijíždí se zbrusu novým projektem Joy Guru, na němž ho doprovázejí jazzmani z Polska. Propojení Indie a jazzu navazuje na nejlepší tradice Mahavishnu Orchestra či Shakti a zároveň odpovídá na otázku, jak by hrál Jimi Hendrix, kdyby se narodil v Indii.

Debashish Bhattacharya se na koncertech drží formátu klasických rag, které obohacuje zvukovými barvami kytar. Už jako 40letý získal titul “pandit”, jehož nositelem byl například Ravi Shankar, byl nominován na Garammy a získal ceny BBC Radio či Songlines Music Award. Úctyhodnou historii mají i jeho spoluhráči z Polska, země která je dnes ve světovém kontextu jazzovou velmocí. Hráč na perkuse Hubert Zemler i basista Wojtek Traczyk spolupracovali se Zbigniewem Namysłowskim i dalšími jazzovými osobnostmi. Indický základ získává v této sestavě další rozměry — psychedelickou dynamiku i kaleidoskopické gejzíry tónů typické pro vrcholné nahrávky Mahavishnu Orchestra. Hudebníci se hlásí otevřeně nejen k odkazu avantgardního jazzu 60. a 70. let, ale i k blues a experimentálnímu rocku. 

Bhattacharya se narodil v Kalkatě. Jeho otec tam odešel z nynějšího Bangladeše, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně Muslimové a Hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pakistán musel s celou rodinou utéct. Pocházel z rodu hudebníků a básníků. 

V mládí se Debashish učil na západní kytaru i na sitar. Deset let strávil jako žák průkopníka indické slide-kytary, jímž byl Pandit Brijbushan Kabra. Bhattacharya vzpomíná: “Jeho hudba mě dlouho pronásledovala, učaroval mi jeho krásně průzračný tón, když brnká na struny nebo klouže po hmatníku, i čistota s jakou svoji hudbu prezentuje. Napsal jsem mu řadu dopisů, na žádný z nich mi neodpověděl. Pak jsem se s ním v Kalkatě setkal prostřednictvím jednoho ze svých dřívějších učitelů. Kabra mě celý večer testoval jako svého potencionálního žáka, byl to téměř špionský výslech, a pak mě přijal jako svého syna. Tehdy jsem se vydal po zcela nové cestě. To mi bylo 24 let, a na kytaru jsme v té době hrál už 21 let. Tehdy jsem zjistil, že mým posláním bude sloužit jako můstek mezi indickými ragami minulosti a budoucnosti. ”

Jeho nástrojovou výbavu tvoří “trojice kytar”, což má paralely v duchovních systémech Východu i Západu: Trinity je svatá Trojice křesťanů, Trinetra je vševědoucí třetí oko boha Shivy. 23-strunná kytara Chaturangi odpovídá tónovým rozsahem houslím, sitaru, sarodu a veeně. Druhá kytara Ghandarvi má 14 strun, rozsahem odpovídá veeně, sarangi, turecké loutně saz nebo flamencové kytaře, a maličká 4 strunná Anandi (pojmenovaná podle jeho dcery) je v zásadě slide-ukulele.

Při hře na kytaru užívá Bhattacharya vlastní techniku: “Tu jsem si intuitivně vytvořil už jako dítě. Třeba jsem užíval hmaty hráčů na banjo, které jsem ale nikdy neslyšel a vymyslel jsem je zcela nezávisle. Důležitá je i volba “želízka”, pomůcky kterou užívají hráči na havajskou kytaru. “Je ze supertvrdé oceli specielně kalené a žíhané, molekuly jsou zafixované do rovnovážného stavu, což se promítá i do zvuku. Mám ještě další želízko na ty nejhlubší tóny. A na prstech pravé ruky mám prstýnky, podobně jako hráč na banjo.”