Indickou hudbu tvoří dle Evropanů bubínky tabla a sitar. O to větším překvapením je propojení indických rag s kytarou. Nejde o nějakou komerční fuzi, ale přirozený proces, který začal před sto lety. Tehdy se Indové seznámili s havajskou kytarou, jejíž klouzavé tóny sledují podobnou estetiku jako sitar.
Na odkaz několika generací průkopnmíků navazuje Debashish Bhattacharya. Ten už jako 40letý získal nejvyšší titul “pandit”, jehož nositelem byl například Ravi Shankar. Byl též nominován na Grammy, získal cenu BBC Radio, Songlines Music Award i další ceny. Na koncertech se drží formátu klasických rag, které ovšem obohacuje zvukovými barvami celkem tří kytar, z nichž ta nejdokonalejší má celkem 23 strun. Do Prahy s ním přijíždí dcera Anandi, zpěvačka s níž natočil skvěle přijaté album Joys Abound.
Když posloucháte indickou ragu hranou na sitar, ihned se vám vryjí do paměti klouzavé tóny strun, jejichž tvorbu usnadňují široké do oblouku prohnuté pražce nástroje. Podobný zvukový ideál vznikal nezávisle na Indii na opačné straně zeměkoule. Ano – jedná se o havajskou kytaru a spřízněné nástroje jako je slide-kytara používaná v country. Oba světy propojil Debashish Bhattacharya, virtuoz na specielně navrženou kytaru o celkem 23 strunách. Narodil v Kalkatě. Jeho otec tam odešel z nynějšího Bangladeše, byl kazatelem ve vesnici, v níž žili společně Muslimové a Hindové, ale v době násilností při rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pakistán musel s celou rodinou utéct. Pocházel z rodu hudebníků a básníků.
V mládí se Debashish učil na západní kytaru i na sitar. Deset let strávil jako žák průkopníka indické slide-kytary, jímž byl Pandit Brijbushan Kabra. Bhattacharya vzpomíná: “Jeho hudba mě dlouho pronásledovala, učaroval mi jeho krásně průzračný tón, když brnká na struny nebo klouže po hmatníku, i čistota s jakou svoji hudbu prezentuje. Napsal jsem mu řadu dopisů, na žádný z nich mi neodpověděl. Pak jsem se s ním v Kalkatě setkal prostřednictvím jednoho ze svých dřívějších učitelů. Kabra mě celý večer testoval jako svého potencionálního žáka, byl to téměř špionský výslech, a pak mě přijal jako svého syna. Tehdy jsem se vydal po zcela nové cestě. To mi bylo 24 let, a na kytaru jsem v té době hrál už 21 let. Tehdy jsem zjistil že mým posláním bude sloužit jako můstek mezi indickými ragami minulosti a budoucnosti. ”
Jeho nástrojovou výbavu tvoří “trojice kytar”, což má paralely v duchovních systémech Východu i Západu: Trinity je svatá Trojice křesťanů, Trinetra je vševědoucí třetí oko boha Shivy. 23-strunná kytara Chaturangi odpovídá tónovým rozsahem houslím, sitaru, sarodu a veeně. Ghandarvi má 14 strun, rozsahem odpovídá veeně, sarangi, turecké loutně saz nebo flamencové kytaře, a maličká 4 strunná Anandi (pojmenovaná podle jeho dcery) je v zásadě slide-ukulele.
Při hře na kytaru užívá Bhattacharya vlastní techniku: “Tu jsem si intuitivně vytvořil už jako dítě. Třeba jsem užíval hmaty hráčů na banjo, které jsem ale nikdy neslyšel a vymyslel jsem je zcela nezávisle. Důležitá je i volba “želízka”, pomůcky kterou užívají hráči na havajskou kytaru: “Je ze supertvrdé oceli specielně kalené a žíhané, molekuly jsou zafixované do rovnovážného stavu, což se promítá i do zvuku. Mám ještě další želízko na ty nejhlubší tóny. A na prstech pravé ruky mám prstýnky, podobně jako hráč na banjo.”
