“Nádhera!” - komentoval Robert Plant skupinu Tartit na Festivalu v poušti v Mali. Nic nevypovídá lépe o fascinující rozlehlosti Sahary nežli hudba pěti žen a čtyř mužů nomádského etnika Tuaregů. Stejné národnosti je další světoznámá kapela, Tinariwen - na rozdíl on nich ale Tartit hrají tichou, hypnotickou a trans navozující hudbu: ženy sedí v kruhu, rituální zpěv doprovázejí bubny, muži se přidávají s elektrickými i akustickými strunnými nástroji.
"Elektrické kytary i tradiční nástroje se navzájem proplétají, zvolání i odpovědi vibrují v pouštní výhni. Srovnání nechme stranou, tento debut má sílu dynamitu," (Global Rhythm, 2006). Skupina Etran Finatawa ze Sahary byla letos nominována v cenách BBC Radio 3 jako objev roku. Mocnou a hypnotickou hudbu tvoří ostré tóny elektrických kytar, dunění perkusí a sborový zpěv. Domovem skupiny je stát Niger, který leží jižně od Alžíru, sestavu tvoří známí pouštní nomádi Tuaregové i hudebníci etnika Wodaabe, kteří jsou proslulí křiklavě pomalovanými obličeji.
Kytarista Ali Farka Toure je posmrtně označován za genia africké hudby, a o necelou generaci mladší Afel Bocoum je Toureho nejtalentovanějším nástupcem. Bocoum hrál v Toureho skupině od svých 13 let, a během dalších tří dekád vydatně přispěl k hudbě, s níž Toure získal během svého života dvakrát cenu Grammy. Roku 2002 Bocoum spolupracoval s rockovou ikonou i znalcem africké hudby Damonem Albarnem, zpěvákem skupiny Blur, společně vystupovali v Londýně i v Dánsku. Bocoumova hudba představuje tu nejkřehčí, virtuozně propracovanou odnož pouštního blues.
Izraelská sestava Toy Vivo vás na Respectu zavede do stylově vybroušené, hráčsky virtuózní hudby Středního Východu. Vedoucím tria je izraelský hudební průkopník Avshalom Farjun, který stál u zrodu průlomové arabsko-izraelské skupiny, Bustan Abraham. Jeho nástrojem je citera qanun, která má v klasické hudbě Středního Východu stejně důležité postavení jako v Evropě klavír. Qanun znamená arabsky zákon, v 10. století jej vynalezl věhlasný Al-Faarabi z Persie, který svým nástrojem celý dvůr bagdádského kalifa nejprve rozesmál, potom rozplakal, a nakonec uspal.
Unikátní druh vokální magie předvede na Respectu Tanya Tagaq. Pochází z etnika kanadských Inuitů-Eskymáků a navazuje na zpěvy, jimiž si kdysi ženy krátily dlouhé polárním noci. Inuitský hrdelní zpěv, který měl původně roli společenské hry, zní uším Evropana jako milostné výkřiky. Tanya Tagaq z této velmi dramatické techniky vytváří abstraktní a emocionálně silné kompozice na hranici performance artu. Hostovala na albu Medulla i na turné islandské zpěvačku Björk, s renomovaným komorním ansámblem Kronos Quartetem účinkovala v newyorské Carnegie Hall.
U nás dosud málo známou hudbu Íránu přiveze na Respect skladatel, tanečník a hráč na orientální dudy Saeid Shanbezadeh. Původem je z jihoíránského pobřeží Arabského zálivu, jehož hudba se od íránského vnitrozemí liší pestrostí, jedná se totiž o tavící kotlík perských, arabských, afrických a indických vlivů. Saeidova hudba je zároveň divadlem i rituálem. Ozdobou jeho rodinné skupiny je jeho syn-bubebík, který byl jako zázračné dítě ve věku 6 let přijat na pařížskou konzervatoř.
Respect festival letos do Prahy poprvé přiveze malijskou zpěvačku Oumou Sangare, která je podobně jako Salif Keita dvacet let stálicí západoafrické hudby. S doprovodem houslí, flétny, perkusí a africké loutny známé z "pouštního blues" vytváří zcela jedinečnou kombinaci, označovanou jako akustický funk. Na albech ji doprovází Pee Wee Ellis, spoluhráč Vana Morrisona a Jamese Browna, jejím producentem je Nick Gold, objevitel Buena Vista Social Clubu. Oumou zpívá něhou dýchající protestsongy moderních afrických žen.
Do dosud neznámého teritoria nás zavede šestičlenná losangeleská skupina Dengue Fever, jehož zpěvačkou je kambodžská pop hvězda Chhom Nimol. Repertoár kapely tvoří kambodžský pop 60. let. Překvapivé je, že styl, zdecimovaný hrůzovládcem Pol Potem, mluví srozumitelným jazykem - je totiž silně ovlivněný kalifornským surfem a psychedelií, a promítá se do něj i filmová hudba Bollywoodu.
Osmičlenná sestava, která se od dechovek z Balkánu liší zdravým pankáčským kořínkem i šířkou inspirace. Čerpá z Řecka, Jemenu, cikánských stylů a díky svému maďarsko-izraelskému kapelníkovi i z židovské hudby. Kombinuje cimbál se saxofony a orientálními bubny, na svědomí má totálně zdivočelé davy v Glastonbury i v Rudolstadtu, během turné v Kanadě hrála pro dvacetitisícové publikum. Nejlepší současná východoevropská skupina, která přesunula balkánskou invazi na taneční party 21. století.