Arno
Pokud na světě existuje frankofonní zpěvák s rockandrollovým srdcem, pak se jmenuje Arno. Jeho frázování je kupodivu bližší černošským bluesmanům než klasickému šansonu.
Arno bývá srovnáván s Tomem Waitsem - ale ve skutečnosti je spíš jeho generačním soupoutníkem nežli žákem. Oba se narodili ve stejném roce, Arno debutoval roku 1972 albem se skupinou Freckleface, Waits vydal svoji prvotinu o rok později. Arno si tehdy vybrušoval svůj rejstřík na černošském rhythm-and-blues. 80. léta, kdy stál v čele skupiny T. C. Matic, jsou mimochodem považována za zlatou éru belgického progresivního rocku. Po triumfální společném turné se Simple Minds se ale T. C. Matic rozpadají a Arno začíná sólovou dráhu. Právě tehdy se do jeho stylu vtírají inspirace z francouzského šansonu i belgických hospodských šramlů. V Arnově repertoáru se mísí akordeon, tango i šansoniér-klasik Jacques Brel, jeho hlas vyzrává a získává dnešní identitu. K jeho vrcholným albům patří French Bazaar z roku 2004, k jehož repertoáru přispěl vedle Jacquese Brela i Arnův dlouholetý kolega Stef Kamil Carlens z kultovní belgické skupiny Zita Swoon.
I když Arno byl původní profesí bluesový rocker, na French Bazaar zpívá především francouzsky. Že by se teorie sbližování kultur v globální vesnici vztahovala i na dvě dosud antagonické jazykové zóny? Arnovi se podařilo donedávna platnou hranici překročit, jeho hudbě rozumí Francouzi i anglofilové.
Má zastřený, chraplavý hlas. Dalo by se z něj ubalit několik kartónů cigaret a vydestilovat pár sudů whisky. Sám by se jistě rozhovořil při zmínce o Sergi Gainsbourgovi a Tomu Waitsovi. Jejich písně ho poznamenaly podstatně víc než jeho krajan, slavný šansoniér Jacques Brel. Všem třem je blízké blues, jazz a country, všichni jsou nejen skvělí skladatelé, ale zároveň neméně zajímaví básníci. To v případě Arna dosvědčuje i jeho nejnovější album Jus de box, které osciluje mezi sofistikovaným poprockem a trýznivými baladami. Procítěná Jusqu'au bout se vyrovná Waitsovým hitům, valčíkový rytmus, klavír a smyčcový háv v Douce zase dostojí kvalitě milostných písní Serge Gainsbourga - mimochodem před pěti lety společně s bývalou manželkou Jane Birkinovou krásně přezpívali slavný hit Elisa tohoto francouzského enfant terrible. A pokud Arno sáhne jen po akustické kytaře, vtiskne svým životem odřeným hlasem písni Help Me Mary naléhavost Vladimira Vysockého. Jeho muzika je svými kořeny pevně vrostlá do velmi tradiční hudby, ani v nejmenším se nezříká všech těch nezbytných šansonových ozdob - klavír, akordeon, smyčce, občas trubka; v podstatě dané hudební postupy. Ale ani tahle omezení nemusí být každému na překážku - Arno z nich dokáže vytěžit skladby, které zní, jako by to měla být poslední písnička jeho života. Jus de box je krásná deska, která jasně dokazuje, že frankofonní šanson našel v podobě Arna svou budoucnost - jako by se do něj vtělil duch Serge Gainsbourga!
(Honza Dědek, Reflex – kráceno)
