„Když říkám, že jsem z vesnice Zece Prajini, lidé si myslí, že
pocházím z konce světa. Ale konec světa je přesně to správné místo pro naši
muziku," říká trumpetista Costica „Cimai" Trifan.
Zece Prajini (doslova „deset polí") je vesnice čítající pouze čtyřista
duší obklopená nízkými horami a prašnými cestami. Leží ve východním Rumunsku
na dosah od hranic bývalé sovětské Moldavské republiky. Tato část Rumunska se
vyznačuje drsnou izolací a její obyvatelé svou nezkrotnou poezií. Když se večer
utiší vítr, od okolních svahů se odrážejí zvuky fanfár. Bydlí tady jedenáct
rumunských romských muzikantů, kteří dohromady tvoří dechový ansámbl jménem
Fanfare Ciocarlia.
Intenzita hudby rumunských romských dechových souborů a jejich pochodové rytmy
jsou dědictvím po Tureckých vojenských kapelách, které se objevily počátkem
19. století. Osmanská okupace v té době podstatně ovlivnila celý Balkán, což
můžeme dodnes zřetelně slyšet v bulharské, makedonské, srbské a rumunské hudbě.
Muzika se od nepaměti předává z generace na generaci. Notové záznamy neexistují.
Nástroje, které nesou stopy předchozích desetiletí, ztratily lesk a získaly
svébytnou patinu. Fanfare Ciocarlia s nimi dokážou odpálit velkolepý hudební
ohňostroj s neuvěřitelným citem pro spletité rytmy a závratná tempa. Tradiční
rumunské tance a turecké, bulharské i makedonské rytmy hrají na rohy, trumpety,
klarinety a tympány.
Každý víkend vytáhnou své nástroje a hrajou na svatbách či při jiných svátečních
příležitostech, často bez přestání i víc jak 30 hodin. Pro každou důležitou
životní událost existuje vhodný kousek: geamparale, sirba, hora a nakonec, pokud
to nálada žádá, šťavnatá a osobitá rusasca. Po návratu domů ulevují muzikanti
svým bolavým rtům a čekají na další angažmá.
Mezi staršími a mladšími muzikanty existuje obdivuhodná symbióza. Když sám starý
mistr Radulescu Lazar sáhne po trumpetě a spustí divoký tanec „Rusasca lui filon",
zavládne uctivé ticho. Oči mladších muzikantů se při těchto tónech snivě přimhouří
a jejich prsty nervózně hladí klapky nástrojů. Starší muzikanti tolerantně mrkají,
když mladší genearce vytrubuje nové melodie na rohy. Protože hudba nikdy nemůže
být „pouze" tradicí, přebírají současné melodie z indických a amerických
filmů a také přetvářejí hity mezinárodních rádií do svého osobitého fanfárociocarliovského
stylu.
* * *
Ještě si neodkrývejte uši, pokud nechcete, aby krvácely následkem toho nejhlučnějšího
rachotu od dob velkého třesku. Fanfare Ciocarlia je úžasný cimbálový třeskot
z moldavského pohraničí, kde před válkou žila početná židovská komunita. Jsou
zřejmým důkazem o blízkém propojení mezi rumunskou hudbou a klezmer. Jejich
cédéčko reprezentuje mutlikulturní směs východoevropského folklóru a romských
písniček.
Najdete na něm divoké rumunské hory a sirby, židovsky znějící písničky a melodie,
které můžete slyšet u srbských a makedonských dechových kapel. Fanfare je rumunsky
dechovka a ciocarlia (slavík) je jedním z nejznámějších přídavků rumunských
romských kapel, zde v patřičně razantním podání.
Ostatně všechny písničky hrajou nejenom velmi hlasitě, ale také rychle, vyplivují
trumpetová sóla do spletitých rytmů, které třesou tělem jako kodrcání vozu taženého
mezkem. Kapelník Ivancea prohlašuje hrdě: „V naší oblasti jsme jedním z posledních
takových ansámblů a jsme ze všech nejrychlejší." Myslí to zcela vážně a
má pravdu: jak asi vypadají divoké místní večírky, na kterých Fanfare Ciocarlia
hrají?
Sólisté obeznámení stejně se západním jazzem jako s tradičními proudy hrají
svěží směs. Ale písničky pádí takovou rychlostí, že posluchač má pramalou možnost
ocenit přínos toho kterého člena kapely, protože rohy a píšťaly souboru se mění
na masivní melodicko-perkusivní píst - a přivádí nás k pochybám, jaký že to
tanec udrží tempo s těmito svatebními a svátečními písničkami. Pouhý poslech
je vyčerpávající. A děsivý. Vedle nepochybné a nevázané radosti lze vycítit
i vztek ponižovaných lidí, které zvou Neromové do svých domovů a na slavnosti,
pouze pro jejich profesionalitu.
