Mistrovští hudebníci z řad vesničanů, rybářů i súfijských mystiků. Sestavu tvoří velké strunné nástroje tanbura a simsimiyya společně s perkusemi, flétnami a vokály. Skupina pochází Port Saidu u ústí Suezského kanálu. Jejich hudba dosáhla nadčasové dokonalosti, album Between the desert and the sea figuruje na seznamu 50 nejlepších world music nahrávek všech dob.
Port Said leží u Středozemského ústí Suezského kanálu, 150 km severně od Káhiry. Právě zde vznikl před sto šedesáti lety styl zvaný suhbagiyya, v němž figurují strunné nástroje simsimiyya a tanbura. Provizorní ubikace tehdy osídlili dělníci, najatí na stavbu kanálu. Došlo ke střetu dvou hudebních kultur: migranti přinesli etnicky vyhraněnu hudbu s nástroji z egyptského Jihu a pobřeží Rudého moře, a ty se v Port Saidu propojily s místní kosmopolitní městskou kulturou. Zakladatel El Tanbury, Zakaria Ibrahim, se zde narodil roku 1952. Už v dětském věku ho suhbagiyya očarovala. Během Suezské krize město zaplavili uprchlíci a suhbagiyya se stala hlasem revolty, stejná situace se opakovala v době Arabského jara. Hudba Zakariu přivedla k sociálnímu protestu, jako studentský aktivista byl dokonce na 100 dní odsouzen do vězení. Když pak roku 1988 potkal hráče na simsimiyya, dali dohromady skupinu. Volný čas trávil sběrem písní, etnografický výzkum financoval z vlastní kapsy. Port Said se tehdy stal svobodnou obchodní zónou, Zakaria si jako zdroj příjmů otevřel malou dílnu a založil El Tanbura. Na rozdíl od jiných ansámblů členové nenosí sladěné kostýmy, hudebníci se prezentují ve svém každodenním oblečení jako rybáři, opraváři či obyčejní lidé, kteří jsou zároveň umělci.
V průběhu svého etnografického výzkumu Zakaria Ibrahim shromáždili přes 20 hodin tradičních nahrávek. S grantem pak se sekupinou El Tanbura vyjížděl na koncerty do Káhiry, v roce 1996 vycestovali na první zahraniční turné do Francie. Roku 2011 kapela v rámci egyptské revoluce vedla kampaň za reformy a vystupovala na káhirském náměstí Tahrir. Album Between the Desert and the Sea (2006) zařadil renomovaný britský hudební časopis Songlines na seznam 50 nejlepších alb world music.
V jakém historickém kontextu vznikly klíčové nástroje skupiny, tedy simsimiyya a tanbura? Egypt byl po tisíciletí stejně bohatým tavícím kotlíkem jako Řecko či Řím. Pod relativně novou vrstvou arabských vlivů tu najdeme kořeny sahající do dávné minulosti. Obrovité lyry simsimiyya a tanbura patří k historickým kuriozitám. Připomínají nejen harfu krále Davida, ale i etiopské lyry, považované za přímé následníky Davidovy harfy. Simsimiyya je velká pětistrunná lyra. Ozvučné tělo je ze dřeva, potažené kozí nebo velbloudí kůží. Struny, původně střevové, jsou nyní z kovu, někdy má nástroj jako rezonátor plechovku. Užívá diatonické ladění s neutrální tercií, což je interval mezi malou tercií (typickou pro evropskou tóninu moll) a velkou (typickou pro dur). Právě neutrální tercie, v evropském ladění neužívaná, je spolehlivou poznávací značkou hudby Blízkého východu. O nástroji se vždy mluví v ženském rodě, hráči figurují jako její milenci a struny mají dokonce vlastní jména: Buma, Duka, Watar, Huseini a Sararah. Refrény tvoří zvolání a odpovědi, což vytváří prostor pro zapojení publika. Repertoár pochází z různých zdrojů: rozhlas, lidové melodie a písně beduínů z pouště. Tanbura je velká šestistrunná lyra, podobná lyře simsimiyya, má ale měkčí struny z nylonu.
