Všestranný kytarista a producent je u nás dobře známý projekty JuJu, Les Triaboliques či duo Justin Adams / Mauro Durante. Jeho posledním projektem je kvartet Lifting Spirits, který založil společně s mistrovským Gnawa hudebníkem Mohamedem Errebbaa. Repetitivní basové figury, ostrý rytmický doprovod plechových perkusí se společně s Adamsovou kytarou stávají rozhodující silou pradávného transovního rituálu.
Anglický kytarista Justin Adams je dobře známý z kapely Roberta Planta či produkcí pouštního blues se skupinou Tinariwen. Na akcích Respectu vystoupil mnohokrát, např. s Les Triaboliques či s Maurem Durantem. Tentokrát přiveze rituály Gnawa, které vznikly v éře otrokářství. V tomto žánru patří Mohamed Errebaa k nejžádanějším hráčům. Vystupuje od svých 10 let a už jako osmadvacetiletý získal mistrovský titul Maalem, který ho opravňuje vést celonoční rituály Lila. K nim patří vedle zpěvu, repetitivních basových figur guimbri i ostrý rytmický doprovod plechových perkusi qraqeb. Ty se ve vrcholných momentech rituálu stanou rozhodující silou, která posluchače uvede do transu.
Justin Adams se narodil v rodině diplomata, vyrůstal v Egyptě i na dalších místech středního Východu. Dnes patří mezi západními kytaristy k nejfundovanějším znalcům hudby, založené na východní tónových řadách a mikrointervalech: “Dlouho jsem byl ponořen do arabské a africké hudby, reggae, funku, punku. Když jsem pak znovuobjevil blues, vnímal jsem je jinak než rockový posluchač. Slyšel jsem z něj spoustu vazeb na severoafrické rytmy. Muddy Waters či John Lee Hooker zpívají s africkým frázováním, které se u bělošských bluesmanů jaksi vytratilo. Když jsem přijel do Západní Afriky, ta podobnost mě doslova praštila do hlavy. Na Sahaře mezi Tuaregy – to jsou kočovníci z pouště – jsem si připadal jako v centru vesmíru.”
Otrokářství nebylo výsadou evropských kolonizátorů, ale i arabských zemí. Zatímco v Severní Americe se v komunitách otroků zpívaly pracovní písně a později blues, v Maroku vznikly celonoční transovní rituály. Potomci Afričanů, do Maroka zavlečených přes Saharu, jsou známí pod jménem Gnawa, jejich nástrojem je basová loutna guimbri. Vytvářejí uzavřená duchovní bratrstva a mezi Maročany se těší respektu.
V Maroku strávil svůj život americký spisovatel Paul Bowles (1910-1999). “Hudebníky Gnawa jsem poprvé viděl jako mladík, to ještě mluvili původním africkým jazykem bambara, byli tmaví jak černoši. Teď jsou světlejší a mluví arabským dialektem. Jejich hudba je ale naštěstí stejná a má hodně společného se styly, které se hrají v Mali u ohybu řeky Niger. Jednou jsem dokonce potkal Gnawu a ten si vzpomínal, jak ho Maročané vezli přes Saharu v pytli.”
Marocký trh s otroky vzkvétal od konce 16. století, kdy Maročané dobyli Timbuktu, město ležící právě u zmíněného ohbí Nigeru. Ten je prvním veletokem, na který narazíte, když z Maroka cestujete přes Saharu na jih. Rituály Gnawa inspirovaly jazzmany i rockery. Když členové Led Zeppelin přijeli roku 1994 do Marrakeše natáčet album No Quarter, hráli s nimi i hudebníci Gnawa. Jazzový saxofonista Patrick Brennan, který s Gnawy natáčel, říká: “Nejvíc mě ohromilo guimbri, to má roli sólového melodického nástroje, ale zní jak basa. Ve zpěvu se ozývaly blue notes a melodická stavba mi připomínala Johna Coltrana z 60. let.
I když hudba gnawa i blues vznikly podobnou cestou, znějí velmi odlišně. Důvodem je, že V Americe rodiny otroků násilím rozdělovali, aby snížili riziko vzpoury, kdežto v Maroku je ponechávali pohromadě, takže Afričané mohli udržovat tradice náboženských rituálů.
Obřad Lila, arabsky noc, začíná večer, v první části za účasti žen a dětí, po půlnoci zůstávají jen muži. Nejprve se hráči pomalu rozehřívají a zpočátku dokonce hrají bez kovových kastanět qraqeb, které později dodávají jejich rytmu hypnotickou sílu. V druhé části hudebníci přitvrdí a dávají signály duchům, jimž nabízejí oběti: mléko a datle. Tehdy se zpravidla objeví i první případy transu. Vedoucí rituálu, tedy maalem, aby dokázal moc přivolávaných duchů, chodí po žhavém uhlí. Třetí a nejposvátnější část obřadu obsahuje hudební “suity”, z nichž každá je zaměřena na určitého ducha a s ním spojenou barvu. V téhle chvíli rituál dospěje do své léčebné fáze. S duchem, který je příčinou problému, pacient “vyjedná” prostřednictvím muzikantů nápravu. Dr. Lucy Duran z londýnské Školy orientálních a afrických studií píše: “Žena se vztyčí, kolem čela má volně uvázaný červený šátek. To je ten rudý duch, ze všech nejobávanější, který ji ovládl. Žena vykonává trhavé pohyby, jako by ji řídil někdo zvenčí. Vedoucí seance na ni volá, aby ducha nechala odejít. Brzy bude opět zdravá a volná.”
V přímořském městě Essaouira, západně od Marrakeše, se od roku 1998 koná Gnawa World Music festival. Založit ho pomáhala Jane Loveless, která sama rituálem prošla, aby překonala trauma z rozvodu: “Vůbec jsem nečekala, že se dostanu do transu, jsem přece Angličanka a těm se takové věci nestávají. Svoji reakci si pamatuji velmi dobře. Cítila jsem, jak ve mě rytmus uvolnil něco, co mi dlouhou dobu škodilo a nemohlo ven. Taky vím, že nejsem Muslimka, k rituálu jsem se dostala zvenčí a přesto to na mě fungovalo. “
