Zpěvačka Mari Boine byla první, kdo světu představil hudbu obyvatel evropského Severu, tedy Sámů, etnika dříve známého jako Laponci. Peter Gabriel vydal její průlomové album Gula Gula roku 1989 na své čerstvě vzniklé značce Real World. Písně Mari Boine dodaly autentický obsah tehdy ještě mlhavým pojmům jako je šamanství či severské pohanské rituály. Zpěvačka svůj mateřský žánr zasadila do světového kontextu a roku 2008 byla jmenována profesorkou etnomuzikologie na univerzitě v Nesna. Její poslední album Alva, které v Praze představí, je uměleckým návratem a nejsilnější nahrávkou zpěvačky od alba Idjagieđas z roku 2006.

Joik, zpěv severských Sámů, není jen vokální disciplína. Je to tvůrčí vyjádření zcela konkrétního pocitu, situace či objektu, a též společenská hra. Můžete joikovat svého strýce, sněhovou bouři, anebo město v němž koncertujete. “Joik představuje v první řadě vysoce osobní záležitost,” vysvětluje Mari Boine. “Člověku přináší podobné opojení, jaké lidé zpravidla hledají u drog.” Pro Mari byl v dospívání joik cestou, jak najít vlastní identitu. Sámové byli tehdy v Norsku občané druhé kategorie. Na severu, kde Mari vyrůstala jako dcera farmářky a rybáře, se zpívaly žalmy. Joik byl – stejně jako kdysi blues v Americe – považován za nástroj ďábla. Specifickým jevem byl lokální náboženský směr laestadianismus, který prvky šamanismu vstřebal, aniž by si to ale většinová populace připustila. “Na konci jejich shromáždění se zpívalo tak dlouho, až lidé padali do transu. Přesně jako v sámských rituálech. Kdybych na to ale upozornila, Norové by to rezolutně popřeli. Chtěli být křesťany, a jaksi mimochodem převzali prvky odjinud. Jako dítě jsem to strašně milovala. Ale také vím, že u jiných Sámů to vyvolávalo pocit viny. Častěji to ale symbolizovalo revoltu vůči kolonizátorům.” Světovému publiku se Mari Boine představila roku 1989 albem Gula Gula, na kterém propojila šamanskou spiritualitu s moderními nástroji. Výraznou roli sehrál její spoluhráč Carlos Quispe z Peru. “Objevila jsem ho jako pouličního hudebníka v Oslu.” Jako příslušník marginalizovaného indiánského etnika má jeho identita k sámské zpěvačce velmi blízko. Hudba Mari Boine se posluchačů dotkne v místech, o jejichž existenci často netušili. Míří k samému jádru, k prvotním instinktům, a posluchače přivede do stavu podobnému transu.