Zpěv tvoří v indo-pakistánské hudební nabídce tu nejširší paletu, od lidových popěvků přes spirituální rituální sbory až po tu nejnáročnější klasiku. Shaggan pochází z dlouhého muzikantského rodu, který sahá až do 15. století, ve zpěvu prošel klasickým školením a žánrově se pohybuje v jihoasijské paralele "ušlechtilého popu", což je kategorie která v tuzemském spektru chybí, ale v evropském je reprezentována například portugalským fadem. Shagganův repertoár je pestrý a detailně promyšlený, navíc obsahuje širokou paletu jemných odlišností, na které je indický subkontinent tak bohatý, a to včetně hitů z klasických bollywoodských filmů. Zpívá s doprovodem bubínků tabla, flétny a indického harmonia, snadno přenosného nástroje, do Asie původně importovaného z Británie. Ten je dnes v Pakistánu a Indii nejčastěji užíván jako doprovod zpěvu, a v posledním půlstoletí navíc okouzlil řadu kultovních rockových ikon, včetně zpěvačky Nico.

Zatímco o klasické hudbě Indie a Pakistánu má západní publikum díky Ravi Shankarovi alespoň hrubou představu, vokální žánry zůstávají pro Evropana za hranicí chápání. Jak vlastně vznikla tato pro nás nepřehledná diverzita? Nejstarší formou je dhrupad, styl velmi přísně definovaný, jehož pravidla přetrvala staletí. Ale protože aristokracie, která v Indii, stejně jako v Evropě, muzikanty financovala, žádala víc spontánnosti, na uspokojení poptávky vznikla forma khayal, což znamená vrtoch, rozmar. I když khayal stojí na systému rag, je otevřenější a barevnější. Pokud bychom dál sledovali svislou škálu od klasiky k popu, další položkou je semi-klasická forma thumri. Uplatňuje se v ní virtuozita, můžete opustit pravidla ragy, od klasiky se liší důrazem na text. O další stupínek níž jsou poněkud jednodušší milostné songy ghazal, pak následuje bhajan, spojující jednoduché melodie s duchovními texty. V Shagganově repertoáru převažují khayaly a tumri, ale s řadou přesahů. Tím nejzajímavějším je zhudebněný text básníka Kaifi Azmiho, který roku 1973 zvěčnila slavná bollywoodská zpěvačka Lata Mangeshkar ve filmu Hanste Zakham.

Podobným způsobem reprezentuje diverzitu nálad i žánrů Shagganovo album Asar, natáčené v rozdílných akustických prostředích: v parku, místnosti, na dvoře. V pozadí někdy slyšíme větřík či zpěv ptáků. Zpěvák tak chtěl dosáhnout osobnějšího kontaktu s posluchačem a proto se vyhnul profesionálnímu studiu. Do Prahy přijíždí s flétnistou a manažerem Daniyalem Ahmedem, který na Respektu není nováčkem, v minulých letech k nám z Pakistánu přivezl 80letého Ustada Noor Bakhshe, což je ale muzikant žánrově značně odlišný.