Neil Cowley Trio rozhodně není typickým jazzovým triem. Oslňující britský skladatel a klavírista se svými spoluhráči vytváří hluboce podmanivou a strhující hudbu, která je zároveň poetická a křehká, velkolepá a vznešená i nespoutaná a divoká. Odkazuje na Clauda Debussyho a Steva Reicha, stejně jako na Spiritualized a Arcade Fire, a je silná natolik, že zcela bourá běžné vnímání žánru. Trio známé pro svá jedinečná živá vystoupení, která nepostrádají rozvernost ani britský smysl pro humor, na svých turné projelo celý svět a objevilo se na nejuznávanějších jazzových festivalech (u nás naposledy v roce 2025 v Paláci Akropolis v rámci koncertní série Respect Plus).
Hned první deska Displaced vyhrála v roce 2007 cenu BBC Jazz Award za nejlepší album. O pět let později s deskou The Face of Mount Molehill získali cenu Jazz FM Award za nejlepší britský jazzový počin roku. Koncepční album Spacebound Apes (2016) sklidilo nadšené recenze napříč prestižními médii. V roce 2024 vydalo Neil Cowley Trio album Entity v obnovené původní sestavě, se kterou se představí i v Praze.
Klasicky vzdělaný klavírista a skladatel s přesahy do vkusného popu resp. R&B (spolupracoval se zpěvačkami jako je Adele, Birdy nebo Emeli Sandé) rozpustil původní Cowley Trio v roce 2017. K lítosti četných fanoušků, stihl si totiž u nás vytvořit kultovní status. Po letech na sólové dráze a „spolupráce s virtuálními entitami“, tedy elektronikou, se však Cowleymu po hraní v triu a vůbec po lidské muzikantské interakci zastesklo. A stýskalo se mu i po konkrétních lidech. Po bubeníkovi Evanu Jenkinsovi, jenž hrál už na prvním albu tria Displaced (2006), a po Rexi Horanovi, který nahradil původního kontrabasistu Richarda Sadlera v období desky The Face Of Mount Molehill (2011).
Neil Cowley ukázal svůj talent už ve svých deseti letech, když hrál Šostakovičův klavírní koncert a později dokonce studoval na Královské akademii v Londýně. Jako náctiletý ale na kariéru v klasické hudbě zanevřel. Vstoupil do světa r’n‘b, soulu, funku a začal pracovat s nejúspěšnějšími hudebníky té doby. Mimo jiné působil v kapelách Brand New Heavies a Zero 7. Uplatnil se také jako přední pianista soulových a popových projektů, které vyžadují jazzovou techniku a rytmickou pružnost. Právě on sedí za pianem ve skladbách zpěvačky Adele na jejích prvních dvou deskách, za které získala celkem osm cen Grammy a díky nimž se stal doslova nejposlouchanějším klavíristou planety.
V roce 2005 se vrátil ke své první lásce – klavíru – a založil Neil Cowley Trio. Dynamická a nabitá hudba, ve které se jazz snoubí s rockovou poetikou, je okamžitě vymrštila do přední linie nové britské post-jazzové vlny. Jejich hudbu definují chytlavé melodie, mocné riffy a nevyzpytatelně dovádivé pasáže mísící se s pronikavými, jemnými pasážemi, čímž převrátili koncept jazzového klavírního tria naruby.
