Zakladatelem a ikonou afrobeatu (tedy střetu afrických rytmů s funkem a jazzem) byl Fela Kuti, který tento styl společně s Tony Allenem uvedl na na světová pódia v sedmdesátých letech. Na jeho odkaz navazuje nejmladší a nejtalentovanější z jeho synů, saxofonista, zpěvák a kapelník Seun Kuti, který dnes patří k nejrespektovanějším africkým hudebníkům. Na přání Fely Kutiho převzal po jeho smrti vedení skupiny Egypt 80, která přes změny v sestavě funguje dodnes. Album From Africa with Fury produkovali Brian Eno a John Reynolds, album Black Times bylo nominováno na Grammy. Do Prahy přivezou zbrusu nové album v produkci Lennyho Kravitze, které na jaře uvede společný singl s Damianem Marleym, synem Boba Marleyho.

Termín afrobeat, to není nějaké vágní označení pro moderní africkou hudbu, ale přesně vymezený styl. U jeho zrodu stáli před 50 v Lagosu, tehdejším hlavním městě Nigérie, bubeník Tony Allen a saxofonista Fela Kuti. Některé z nahrávek dokonce produkoval britský bubeník Ginger Baker, známý ze skupiny The Cream. I když slavnější Kuti stál na podiu v čele kapely, byl to bubeník Allen, který měl úlohu hudebního vedoucího. “Byl první, kdo tradiční rytmy afrických hráčů přenesl z jednotlivých bubnů na bicí soupravu,” vysvětluje znalec africké hudby Tomáš Kerle. Afrobeat se z Nigerie rozšířil do zbytku Afriky a zasáhl i Západ. I po padesáti letech stále žije, nikoli jako vyčpělé retro, ale jako zcela současná a energií překypující hudba, která je aktuální jak v Evropě, tak i v Americe. K nejlepším mimoafrickým kapelám žánru patří newyorský Antibalas, v němž na klávesy mimochodem hraje Chris Doyle, jehož jsme v Praze viděli s kurdskou zpěvačkou Meral Polat.

Zrod afrobeatu je spojen se sociálním protestem. V postkoloniální éře se v řadě afrických zemí chopili moci diktátoři, zvláště krutým osudem prošla Nigerie. V boji proti represím sehráli výraznou roli umělci, například spisovatel a nositel Nobelovy ceny Wole Soyinka a také Fela Kuti. Ten bydlel, pracoval i koncertoval v komplexu, který nazval The Shrine, Svatyně, budova byla jeho nahrávacím studiem a archivem. Roku 1977, když u nás probíhaly hony na chartisty, obklíčila Kutiho hudební centrum armáda. Vojáci zničili jeho magnetofonové mastery, vyhodili z okna jeho matku, která na následky zemřela a budovu zapálili. V čem vlastně spočíval Kutiho protest? Jeho vrstevník, jihoafrický trumpetista Hugh Masakela vysvětluje souvislosti: “Byl pro mě víc než přítel nebo bratr. Lidé, s nimiž se utkal při svém tažení proti korupci, jej nedokázali fyzicky zlikvidovat, jako to udělali s jinými – za to zaslouží Fela obdiv. Vojenská vláda v Nigerii, kterou kritizoval, ho nedokázala umlčet. Každý, kdo zná alespoň trošku Afriku ví, že to je zázrak. Ten člověk přežil pět režimů, a přitom to byl jeden z nejšťastnějších a nejzábavnějších lidí jaké jsem znal.” Jednou byl odsouzen za “devizový podvod”, tedy zástupný problém s oblibou používaný proti disidentům za husákovského Československa. Fela ve skutečnosti odmítl při odletu dát úplatek celníkovi. Vystoupil na festivalu v Glastonbury, na podiu kouřil marihuanová cigára neuvěřitelných rozměrů, nenáviděl armádu a obyčejným vojákům přezdíval “zombies”.

Roku 1978 Kuti rozpustil svoji kapelu Africa 70 a sestavil novou s názvem Egypt 80. Chtěl tak symbolicky upozornit na sounáležitost svého domovského kontinentu s egyptskou civilizací. Jeho nejmladší syn Seun projevoval od pěti let zájem o hudbu a od devíti let začal se svým otcem vystupovat v roli předskokana. Od dvanácti let byl řádným členem jako saxofonista a hráč na perkuse. Když Fela roku 1997 zemřel, Seun v souladu s přáním svého otce převzal jeho roli. Debut, Seun Kuti & Fela’s Egypt 80, vydal ve svých 25 letech, jeho pozdější album From Africa with Fury produkovali Brian Eno a John Reynolds, první manžel zpěvačky Sinéad O’Connor. Ve skupině tehdy ještě převažovali původní hráči, kteří o dvě dekády před tím doprovázeli Fela Kutiho.