Sophie Hunger představí své první čistě anglické album, natočené ve stylu dekadentní berlínské elektroniky.

Před lety ji přirovnávali k Björk, Nico i Joni Mitchell dohromady. Narodila se ve Švýcarsku, vyrůstala v Londýně i Německu. Její uhrančivý hlas očaroval jazzmana Erika Truffaze natolik, že si ji jako zcela neznámou vybral jako předkapelu. Její hořkosladké písně se pohybují na hranici reality, ironie a fantazie, ale bez patosu a sebelítosti. Sophie Hunger byla  prvním švýcarským umělcem, vystupujícím na festivalu v Glastonbury, získala ceny Swiss Award a Prix de la Création Musicale de France, koncertovala v Severní Americe s jazzovou hvězdou Madeleine Peyroux i s průkopníky pouštního blues Tinariwen.  Kritika tehdy psala: Písně s pankáčskou maskou, které rentgenují globalizovaný svět.  Po koncertech v pražské Akropoli i na Colours of Ostrava přijíždí do Prahy jako hvězda světového formátu, která ale na vrcholu dráhy zásadně změnila směr. Po svém zatím nejvyzrálejším albu Supermoon se přestěhovala do Berlína, jehož hudební dekadenci kdysi zvěčnil Lou Reed i David Bowie. Zpěvačka své dosavadní akustické nástroje vyměnila za analogové syntezátory, a své nové album Molecules popisuje jako “minimalistický electro-folk”.  Přitom si zachovala typickou kousavou fantazii,  a kritika ji srovnává s Beth Orton či Reginou Spektor.  Album natáčela v Londýně s renomovaným producentem Danem Careym (Django Django, Tame Impala, Fatboy Slim) a během podzimního turné je představí i v Akropoli. 

Po albu  Supermoon zpěvačka zkomponovala hudbu pro kreslený film  Ma Vie de Courgette, nominovaný na Oscara i Golden Globe, a její soundtrack získal cenu European Animation.  Nové album Molecules odráží i zlom v jejím osobním životě: “Prošla jsem rozchodem, který jsem vnímala jako totální rozklad, kdy se vše rozloží na nejmenší možné částice, tedy molekuly. Tentýž proces ale vidíme všude kolem sebe, společenské i politické struktury se rozpadají,  což je v jistém smyslu jediná možná cesta dopředu. Písně jako “Let it come down” nebo  “Electropolis” (oslava Berlína) tento pocit ilustrují.” Skladba “Still Pain Left”, která vyjde na singlu, je tím nejostřejším příkladem nové vize, kterou zpěvačka přináší: trip-hop/folkový výkřik, proč se rozešla se svým dřívějším partnerem:  “Je to o vztahu k člověku, který se rozpadá a jehož logika směřuje k životě v další bolesti. Jsem připravena na další temné časy, a jsem ochotna vše obětovat pro rozkoš ze sebezničení.”