Setkání východu se západem a starobylého se současným. The Nagash Ensemble kombinuje spiritualitu Arménské tradiční hudby s novou klasickou hudbou a post minimalismem s energií jazzu či rocku. Tři excelentní vokalistky spolu s nejlepšími Arménskými instrumentalisty na duduk,dhol a piano prezentují novou hudbu skladatele Johna Hodiana komponovanou na texty středověkého Arménského mystika a kněze z patnáctého století

I když dnes je Arménie malý vnitrozemský stát, kdysi to byla rozlehlá křižovatka kultur mezi Středozemním, Černým a Kaspickým mořem. Arménské kořeny má i početná diaspora, včetně velikánů jako šansoniér Charles Aznavour či spisovatel William Saroyan. Na propojení kontrastujících rovin – historie a současnosti, domova a diaspory, staví Naghash Ensemble. Jeho vedoucí, pianista a skladatel John Hodian vyrůstal v arménské rodině v USA. Repertoár tvoří zhudebněné básně z 15. století, jejichž autorem je kněz M’krtich Naghash. Hodian spojil středověkou poezii s neobvyklou sestavou: éterický projev tří zpěvaček vyvažuje úderný doprovod loutny oud, arménské píšťaly duduk, bubnu dhol a klavíru.

Výsledek má hloubku klasické hudby, ale zvukové barvy jej posouvají do dosud nezmapované a nadčasové roviny. Ornamenty ve zpěvu promlouvají obdobným hudebním jazykem jako stěžejní díla nedávné historie – například Tehilim od Steve Reicha či novátorská francouzská skupina Magma. Staccatová hra nástrojů vytváří pozvolna kulminující napětí, které střídají meditativní plochy. Hudba ansámblu je obtížně zařaditelná a přitom nabízí přesně to, co západní scéně schází: propojení hloubky a bezprostřednosti, vysoké kultivovanosti a srozumitelnosti. Myšlenkově je repertoár mostem mezi průzračnou spiritualitou textů a naléhavostí lidových nástrojů.

John Hodian vzpomíná, že prvním impulsem k založení ansámblu byla návštěva Arménie. Tehdy slyšel zpěv Hasmik Baghdasaryan (která je dnes jednou ze tří vokalistek skupiny) v přirozené akustice antického chrámu Garni z prvního století, poblíž Jerevanu. V následujících letech Hodian hledal v knihovnách – od Jerevanu přes Berlín až po New York – texty, které by odpovídaly jeho vizi. Když objevil fragment díla středověkého básníka Naghashe, vryl se mu hluboko do paměti, a protože byl zrovna v Jerevanu, brzy dohledal i zbytek jeho celkem 16 básní. Po krátké úvaze se rozhodl použít všechny.

Naghash byl především knězem a v básních jen rozvíjel svá kázání. Kombinoval jednoduchý jazyk se slovy hlubokého významu, propojoval konverzační styl s poesií. Hodiana zvláště oslovily texty, vyrovnávající se s tragickým stavem, v Arménštině označovaným ‘ghareeb’, tedy exil; osud člověka bez vlasti. “Sám jsem byl arménského původu, ale vyrůstal jsem ve Filadelfii a v New Yorku. Střídavě jsem žil v Los Angeles, v Berlíně a Jerevanu, a ‘ghareeb’ pro mě byl, stejně jako pro většinu Arménů – osudový stav,” vzpomíná Hodian.

Navíc, jako potomek Arménů, jimž se podařilo přežít tureckou genocidu, dobře znal příběhy, kdy se člověk ve zlomku vteřiny musí rozhodnout, kam utíkat, komu důvěřovat a jak přežít nevýslovnou tragédii. Arméni jsou rozptýleni po celé zeměkouli, přičemž osud, štěstí a osobní předpoklady rozhodly, jestli hledat útočiště v Paříži, Bostonu, Libanonu, Íránu nebo kdekoli jinde. Právě tato rozhodnutí Hodiana fascinovala, i proto, jaký dopad měla na další generace.

“Podobně jako řada současných skladatelů i já mám nedůvěru k hudebním škatulkám a jsem v rozpacích, jak popsat hudbu Naghash Ensemble. Je to hudba lidová nebo klasická? Etnická nebo kosmopolitní? Starověká nebo moderní? Dle mého je to přirozený výsledek cesty, která začala v rodinném prostředí, kde zněla jen arménská hudba. Pak následovala studia evropské klasiky, na živobytí jsem si vydělával jazzovou improvizací a jako všichni ostatní jsem byl obklopen současným rockem.”