Tony Allen, nejhlasitější člen skupiny Fely Kutiho, spoluhráč Gingera Bakera z Cream a poslední žijící veterán afrobeatu, je nejen králem afrických bubeníků, ale také hudebním katalyzátorem, který od 60. let do současnosti byl vždy ve správnou dobu na správném místě. Znalci řadí Tonyho Allena k nejlepším bubeníkům na světě, Jeho křehká tělesná schránka je v ostrém kontrastu s energií, která z něj vyzařuje. Na podiu, skrytý za impozantní bicí soupravou, řídí svoji kapelu s přesností kosmického pilota.

Podobně jako Miles Davis, přiměl posluchače posunout způsob jakým hodnotí hudbu jen hloubkou svého záběru. Allen vyrůstal v tavícím kotlíku stylů: jeho otec poslouchal africké styly palm-wine a juju, zatímco ve městech se hrála afro-jazzová fuze highlife. Roku 1964 získal místo bubeníka v kapele kterou vedl nigerijský muzikant právě se navrátivší z hudebních studií v Londýně jménem Fela Kuti. Bylo to právě Allenovo pojetí rytmu, které Kutiho afrobeat změnilo na dodnes aktuální žánr. Od 80. let žije v Paříži, po Kutiho smrti r. 1997, když se afrobeat začal vracet, objevila Allena nová generace hudebníků, k jeho partnerům patří Damon Albarn (Blur), rapper Ty nebo Flea (Red Hot Chili Peppers).  Brian Eno ho označil za vůbec nejlepšího buibeníka který kdy žil. 

Pokud se o Allenovi říká že je nejlepším bubeníkem, tak ne proto že by byl sebestředným sólistou. Pravý důvod je v tom, že svým groovem dokáže vytvořit věčně pulsující pletivo, které celý ansámbl nejen pohání, ale zároveň interaktivně reaguje na party jednotlivých nástrojů. Když odešel z Kutiho sestavy Africa 70 na vrcholu její dráhy, jeho part muselo nahradit několik hráčů. Svá první tři samostatná alba natočil ještě když vystupoval s Felou Kutim. Natočil tribute album věnované Art Blakeymu & the Jazz Messengers, spolupracoval s malijskou zpěvačkou Oumou Sangaré i s DJem Jeff Millsem. K hudbě své rodné Nigerie se vrátil na albu Lagos No Shake, jako host na něm zpívá 76 letý veterán palm wine music Fatai Rolling Dollar a fenomenální zpěvačka Yinka Davies. Album vyšlo na prestižní značce Damona Albarna Honest Jon’s a jeho křest proběhl v londýnském klubu Cargo. Navzdory umělecké pružnosti je ale i v pozdním věku věrný svým muzikantským zásadám: “Nezajímá mě programování bicích. Preferuji když jako bubeník hraju živě, moje ruce i nohy vytvářejí svým pohybem rytmické vzorce. Programování rytmů považuji za doménu amatérů. Na můj vkus to zní příliš sterilně.” Tomáš Kerle, specialista na africké rytmy, hodnotí přínos Tonyho Allena takto: “On byl první, kdo tradiční rytmy afrických hráčů přenesl z jednotlivých bubnů na bicí soupravu – takže vlastně udělal orchestrální aranžmá pro západní nástroj. Pro jeho hru jsou typické kombinace dvou- a jednoúderů, které jdou rychle po sobě, se spoustou ornamentů na hi-hat. Je v tom úžasná dynamika a barevnost projevu, která nikdy nejde do sóla, ale vždy se drží v groove, v tom nekonečném tepu který stále pulzuje a nese hudbu dopředu. Vím že nebubeník tohle všechno asi z jeho hudby nepozná, ale všimne si právě toho zvláštního plynutí. Což funguje jinak než americký funk, například James Brown – tedy silné akcenty, v nichž ale chybí jemné ornamenty. Kdežto bubnování Tonyho Allena je naopak na drobné změny velmi bohaté. Afričan nikdy nezahraje ty noty ‘rovně’, vždy tam jsou synkopy, tedy lehce zpožděné či naopak dopředu posunuté údery. Právě díky tomu se ta linka pořád mění.”