Niněra je fascinující nástroj s kořeny ve středověku. Na rozdíl od houslí tu struny nerozezní smyčec, ale bubínek, poháněný klikou. O návrat tohoto "mechanického houslového syntezátoru" se zasloužil Valentin Clastrier z Francie, původně kytarista Jacquese Brela, když roku 1992 vydal průlomové album Heresie. Clastrier propojil nástroj s elektronikou, propůjčil mu hendrixovské barvy a ovládal jej hmaty, které si žádný z předchůdců nedovolil. Dnes, jako 70letý veterán, zůstává hudebním dobrodruhem bez bázně a hany a vystupuje s o generaci mladším avantgardním holandským klarinetistou Stevenem Kampermanem. "Co je teď v módě? Klinicky čistý zvuk počítačů, matematicky přesný průběh," tvrdí Clastrier. "Kdežto niněra má spoustu neovladatelných faktorů, je to nástroj s lidskými vlastnostmi." Renomovaný kritik Ton Maas dodává: "Názorný příklad toho, jak britský filozof Collingwood definoval rozdíl mezi zábavou a uměním. To první snadno spolknete, ale zanechá ve vás pachuť prázdnoty, zatímco u druhého musíte vyvinout úsilí, ale jste bohatě odměněni."
Niněra – podobně jako dudy – prošla comebackem během folkového revivalu na přelomu 60. a 70. let. S hudebníky spolupracovali nástrojáři, dlouho opomíjený nástroj si vynahradil nedostatek pozornosti z minulosti a prochází podobnou revolucí, kterou na počátku vývoje absolvoval třeba klavír. Kdysi patřila niněra k technickým zázrakům – má totiž kolo, které tu v roli smyčce rozechvívá struny. Délka struny, a tedy i tónová výška, se u niněry mění pomocí kláves. Vedle toho má tento nástroj – podobně jako sitar – sérii bordunových, tedy doprovodných strun s pevnou výškou tónu. Clastrier na ně s oblibou hraje slidem a užívá řadu dalších triků – trhavým pohybem kliky dostane ze struny zkreslenou barvu či vyšší tón. Sledovat, jak Clastrier zachází s nástrojem může způsobit stejný šok, jako před půl stoletím radikální metody Jimiho Hendrixe. Oběma hráčům se ze svých nástrojů podařilo získat zvuky, o jejichž existenci normální posluchač vůbec nevěděl.
Clastrierovo průkopnické album Héresie, Kacířství, bylo skutečně kacířským hudebním manifestem a přineslo řadu rozdílných, navzájem kontrastujících poloh. Divokou freejazzovou vřavu se saxofonem Louise Sclavise, najdeme tu i středověká témata v nečekaně hutném, syrovém podání – třeba baladu El castel, jejímž původním autorem byl katalánský trubadur Bernart de Ventadorn ze 12. století. Clastrier, který o sobě tvrdí, že ztratil hlas, zpívá chvílemi jak Tom Waits, ale dokáže předvést i hvízdavý hrdelní zpěv.
“S niněrou jste jako na sebevražedné cestě, na způsob kamikaze,” říká Clastrier. “Ten nástroj je úplný outsider, zajímá jen absolutní menšinu, hrstku stejně smýšlejících. Pro niněru komponoval Debussy i Bartók – a ten na ni dokonce hrál, viděl jsem to na obrázku.”
Projekt se saxofonistou a klarinetistou Stevenem Kampermanem vzbudil na podzim velký ohlas na renomovaném festivalu Womex, stejně jako společné album album Fabuloseries, vydané belgickou značkou Homerecords.be
