Zpěv s jemnými mikrotonálními ornamenty, spirituální hloubkou i ostrým rytmickým tahem, to jsou kvality, které ze západní hudby vyprchaly, v autentické podobě je však dodnes slyšíme z celé řady mimoevropských kultur, od Indie, přes Irán, Libanon, Izrael, Egypt až po Maroko. Jedná se o široké spektrum stylů, které daleko přesahují vžitý stereotyp arabské či muslimské kultury. Mohou to být transovní výkřiky z berberských vesnic v pohoří Atlas stejně jako křesťanské zpěvy z Libanonu, židovské modlitby či zhudebněná sufijská poezie z Iránu. K nejpřesvědčivějším talentům na tomto poli patří zpěvák Ghassen Chiba, jehož předkové pocházejí z Alžírska a Tuniska. Čerpá ze zdrojů od severní Afriky až po Indii, doprovází se na velkou tamburínu, která se v tomto kulturním okruhu vyskytuje v celé řadě variant a patří ke stěžejním nástrojům. Jeho hudebním partnerem je renomovaný australský avantgardní bubeník Will Guthrie, který na letošním festivalu Respect vystupuje s dalším projektem, gamelanovým ansámblem Nist-Nah.

Ornamenty, melismata, jemné posuny v melodii i další kouzla, která dnes vnímáme jako exotické koření hudby blízkého Východu, to vše před staletími existovalo i v Evropě. Jak tedy došlo k tomu, že jsme o tyto kvality přišli? Zčásti za to může hudební školství, které regionální odlišnosti srovnalo do jednoho univerzálního standartu, zčásti i sociální změny, které hudbu z každodenního života přesunuly na koncertní podia. Zbytky těchto starých tradic se udržely jen v odlehlých regionech, například v Irsku v baladách bez nástrojového doprovodu zvaných séan nos. Najdeme je i v andaluskm flamencu, kam je přinesli Romové při své migraci z Indie, či na Balkáně, kde dokumentují staletí trvající vliv turecké okupace. Západní publikum objevovalo vokální styly blízkého Východu i Indie díky hudebním fuzím, prvním krokem bylo albym My Life in the Bush of Ghosts Briana Ena a Davida Byrna z roku 1981 s vokálem libanonské zpěvačky Dunyi Yusin.