Cheikh Lô patří k africkým stálicím. Alba vydává v dlouhých intervalech, ale každé z nich se stalo milníkem. Jeho hudba se přitom od afrických stereotypů, v nichž dominují bubny, podstatně liší. U Cheikha Lo naopak převládají impresionistické barvy kytar, žesťů a kláves, jeho melodie jakoby ženou dopředu svěží závany mořského větru. Skládá písně s křehkými a jemnými konturami, jejichž naléhavost stojí hlavně na Cheikhově zpěvu a ornamentech perkusí. Po řadu let byl Cheikh Lô profesionálním bubeníkem, vyrůstal nejen s africkou hudbou, ale i s reggae či kubánskými styly. V Praze představí své poslední album Maame, na němž hraje český kytarista Pavel Šmíd, který s ním vystoupí i v Praze.

Cheikh Lô je svým životním osudem světoběžník. Narodil se senegalským rodičům v Burkině Faso, vyrůstal pod vlivem průkopnické guinejské skupiny Bembeya Jazz, poslouchal Jamese Browna a Otise Reddinga. V 80. letech se v Paříži živil jako studiový bubeník, hrál konžskou rumbu a zaskakoval v kapele velikána tohoto stylu, zpěváka Papa Wemby. Jeho inspirace sahají daleko za hranice mateřského kontinentu. Zahrnují flamenco, reggae a dokonce i brazilské rytmy. V 70. letech se přestěhoval do Dakaru, hlavního města Senegalu. Průlomové album Ne La Thiass natočil roku 1996, s podporou senegalského zpěváka Youssou N’Doura. Roku 2015 získal prestižní cenu Womexu za umělecký přínos. Nápadné sešívané kostýmy, v nichž se Cheikh Lô tak rád nechává fotit, vyjadřují jeho sympatie k recyklaci i spořivosti, a též ke spirituálnímu bratrstvu Mouridů, které propaguje cílevědomou práci. Vzhledem k houževnatosti a píli se Mouridům přezdívá „protestanti Islámu“, jejich počet v Senegalu i v exilové diaspoře se odhaduje na miliony.

Na rozdíl od nové generace senegalských hudebníků se ale Cheikh Lô neztotožňuje s hiphopem, který je v poslední dekádě v Senegalu velkým trendem: „To mě upřímně řečeno nezajímá. Je to hudba včerejška, zatímco já hraju hudbu předvčerejška.“