> <

Tony Buck- Solo

Austrálie | OM

Support Jon Collin

Australské trio The Necks, s pověstí té nejlepší z kultovních a stylově nezařaditelných kapel, u nás koncertovalo několikrát. Jeho bubeník Tony Buck doprovázel jazzmany Branforda Marsalise a Ernie Wattse a přes dvacet let vede paralelní sólovou kariéru. Předskakovat bude Jon Collin, britský kytarista, který dokáže být zároveň cizí a zcela přirozený.

Tony Buck

Navzdory jeho profesi se ale nejedná ani o bubnová sóla či klasické sólové koncerty. V Buckově performanci se prolíná několik rovin. Zčásti je to audiovizuální instalace, tedy tvůrčí disciplina, k jejímž průkopníkům patřil Brian Eno. V časovém sledu, který je napůl určen autorem, napůl  náhodou, dochází k interakci mezi hudebníkem, širokou paletou nástrojů i objektů. Představení má epický ráz, bohatý na dějové zvraty, vizuální proměny i zvukové kontrasty. Je tu i návaznost na stěžejní díla rockové avantgardy, včetně instrumentálních provokací Lou Reeda a Johna Cale z Velvet Underground, i dnes už klasických skladeb Johna Cage. Pokud ale tvorba těchto umělců deklarovala osvobození od konvencí, přístup Tonyho Bucka je odlišný. Jeho hudba je svědectvím o době, kdy konvence už nikoho nelimitují – a podobně jako koncerty jeho mateřské skupiny The Necks jsou jemně strukturovanou a detailně zvládnutou improvizací. Jakoby náhodný sled nápadů vytváří zcela neopakovatelné a magické hudební plochy.

Buck hraje sólové koncerty už dvě dekády, a v posledních letech vybrušoval jejich strukturu k dokonalosti. Důkazem je nové sólové album Unearth. Na povrch zde poprvé vystupuje jeho dosud utajená obliba kytary, elektroniky i terénních nahrávek. „S talentem, který by mu záviděl Picasso, dokáže malovat pomocí rytmu,“ píše kritika. Britského avantgardního skladatele Chrise Cutlera uchvátil způsob, jakým Buck užívá interaktivní systém sampler-perkuse značky STEIM. Buck je navíc známý spoluprací s holandskou skupinou The Ex. Se špičkovými japonskými improvizátory založil skupinu Peril, a jeho tvorbu s The Necks srovnávají odborníci s průkopníky kraut-rocku Can či Faust – i s minimalistickými skladateli jako Philip Glass.

Jon Collin

„Kytara v posledním půlstoletí naprosto dominuje naší (západní a populární) hudbě. Až se zdá, že se vzhledem k boomu popkultury a technologií její výrazové prostředky vyčerpaly, že všechny možnosti byly vytěženy příliš důkladně a zvuk průkopnického nástroje je v nových a nových iteracích fakticky vykastrován. Cest, kterými se kytara dostává z (převážně) rockového nánosu, je samozřejmě více, britský hráč Jon Collin si však vybral jeden z nejméně prozkoumaných a zároveň nejosobitějších směrů vágně popisovaný jako outsiderství nebo leftfield. Nejbližším styčným bodem může být abstraktní expresionismus v blues Lorena Connorse, paralely se dají nalézt také s pozdějšími nahrávkami otce amerického primitivismu Johna Faheyho i outsiderským guru Jandekem.

Podobně jako u výše zmíněných kapacit je snad největší devízou Collinovy hry naprostá opravdovost. Skřípáním kytary prosvítá ticho, zvuky dostávají prostor se rozvinout a rozeznít v prostoru. Chtělo by se říci, že jde o křehkou, melancholickou hudbu, to však až ve druhém plánu, bezesporu je také syrová a houževnatá. Jon Collin dokáže být zároveň cizí a zcela přirozený, nepovědomé barvy a melodie totiž vycházejí výhradně z onoho k uzoufání známého nástroje.

Collinova poctivost se neomezuje jen na hudbu. Ve svém vydavatelství Winebox Press dává podomácku dohromady limitované edice kazet v dřevěných schránkách. Celkově vzato je jeho přístup jakýmsi souhrnem nejlepších zásad hlubokého undergroundu, který se netrápí propagací, spory, „úspěchem“, ale pouze se snaží co nejlépe být sám sebou.“

Další akce

Vstupenky na Tony Buck- Solo Online předprodej

Pro novináře

Partneři