 |
|||||||||||||||||||
 |
|||||||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||
|
Rumunsko
|
|||||||||||||||||||
| TARAF DE HAIDOUKS Nicolae Neascu už nespal celé věky. Tmu prosvěcuje pouze měsíc a žhnoucí cigareta. I nejotrlejší opilci z romské čtvrti už pochrupují, dokonce i ti, kteří zůstali ležet tak, jak upadli do vyježděných kolejí na cestě. Tuhle prašnou cestu nikdy nepokryjí asfaltem. Ale co na tom záleží? Nicolae stojí na schodech u dveří a klidně pokuřuje svůj špatný tabák. Kdoví, o čem přemýšlí, kterou dávnou hádku vydoloval ze své paměti pro začátek dne. Klevetníci tvrdí, že se mu nevraživostí změnila krev ve žluč. Také říkají, že má matraci nacpanou dolary. Nicolae zahřímá a hrozí smyčcem na nebesa: „Je to snad moje chyba, že tyhle hloupí Romové utrácejí své peníze za pití a hraní kostek, místo aby si koupili chleba? Je mi jich líto, zvlášť dětí, chudých a černých, jako hnůj sežehnutý sluncem. Ale je smutné, že já, starý invalida, putuju světem se svými houslemi, abych nakrmil všechny tyhle krky.“ Pravda je, že ani chudáky, a dokonce ani lautary nezajímají jeho balady z dávno zašlých časů. Kromě jediného člověka, který bydlí hned naproti přes cestu, Mitici Cacurici, Neascova nejzarytějšího nepřítele, který se mu posmívá ze svého dvorku. Včera večer v něm nadbytek slivovice přerostl v příval smutku a Mitica zpíval písně svého ztraceného mládí. Nejdřív zpíval potichu, srdceryvně, nakonec z plných plic. Vůbec ho nezajímalo, že vzbudí celou zatracenou vesnici. Vykřičel své zoufalství do inkoustově černého nebe. Křičel na pláně a na ropné vrty, kde ztratil své zdraví. Křičel na drny a hlínu, pod kterými hnije jeho dcera, nejkrásnější děvče na světě. Plakal by, kdyby mohl, ale jeho slzy vyschly nadobro. Ať osud Roma vezme čert. Mitica seděl s malým cimbálem na kolenou, s lahví u ruky. Pouze toulaví psi a monotónní skřípání ropných čerpadel opětovali jeho zpěv. Rozbřesk najde Nicolae klímajícího na lavičce u vesnické cesty. Hůl, kterou bije děti, má opřenou o svou nemocnou nohu. Není to vůbec normální hůl, spíše je to studená kovová tyč sebraná z rozbitého auta, asi řadicí páka. Hlava starého muže je nachýlená na stranu. Z jeho bezzubých úst se ozývají chrčivé zvuky. Náhle skápne mastná kapka slin doprostřed cesty a nechá po sobě tmavou skvrnku. Stařec se narovná a upraví si klobouk, který je zmačkaný jako hřebínek starého kohouta. Na protilehlém dvorku už Mitica krmí s lavorem v rukou slepice a prasata „na puťa, puťa..“. Jeho široký obličej barvy mědi zjihne. Nakloní se a podrbe rypák, pohladí peří. S kalhotami spuštěnými pod pupek si pak opláchne statnou hruď ledovou vodou. Svůj ranní rituál zakončí zbožně velkým lokem slivovice a blahořečí Stvořiteli, který vidí a toleruje všechny naše hříchy. V tuto hodinu, kdy telata začínají pít, pozdraví Mitica Nicolae. Potom s hlavou na stranu a vlekoucíma se nohama odchází do práce, přesvědčen, že je tím nejspravedlivějším mužem na světě. Nicolae čeká na své lavičce a pozoruje pomalý průvod duší, které přicházejí po cestě. Dnes bude hrát na housle na svatbě pro stejné mladé, které kdysi odháněl svou holí. A kdo, ví, zítra je možná pohřbí za zvuku svého smyčce. Takový je koneckonců způsob jeho obživy. Také prodává pašované cigarety. Nosí je v igelitové tašce přivázané jako zplihlý váček ke struně, kterou používá místo pásku. Tváří se jako ubohý žebrák, aby ho jeho nepřátelé, dokonce i zubatá s kosou!, litovali. Ale celá vesnice ví, jak je lakomý, a někteří říkají, že ani smrt s ním nechce mít nic společného. Sklonek rumunské diktatury se náhodou shoduje s koncem Neascovy vlády nad malou vesnicí Clejani. Tu zimu jel na kole poletujícím sněhem, upadl a zlomil si nohu. Celou zimu se choulil pod peřinou a sekýroval Auricu, svou snachu, která ho měla plné zuby. „Dones mi housle! Natřes mi polštář!“ Co se týká jídla, vrabčák toho sní víc než on. Aurica nepřestane proklínat den, kdy si vzala jeho syna Fana, toho tlustého budižkničemu, který ji bije. Umyj děti, oškubej kuře, uvař polívku! Nebesa pomozte! Aurica vzdychne: ona, která měla tolik nápadníků, skončí jako služka starého muže. A on už ji znovu volá. Ať jeho bezzubá ústa hnijí v pekle! Proč ji volá? Oknem viděl jít po cestě romské čtvrti velmi vysokého muže a gestikulovat několik starých žen, které byly v této zimě venku. Jedna ukazuje jedním směrem, druhá opačným. Muž položí kufřík do sněhu a svými dlouhými pažemi opisuje v mrazivém vzduchu obrys hudebního nástroje. Potom napodobuje hraní. Jeho gesta jsou tak přesná, že téměř slyšíte hudbu. Staré ženy se rozesmějí a potom se stydlivě plácnou přes pusu. Mezitím se cesta změní ve velké mraveniště hemžící se životem. Lautari překotně vybíhají z domů a ladí své nástroje. Cizinec ale trvá na svém. Nicolaovi se zdá, že slyší, jak muž vyslovuje jeho jméno. „Nicolae Neascu“. Je to možné? Ten cizinec přijel do této bohem zapomenuté díry, aby jeho, Nicolaa, vyvolal z mrtvých? Cizinec stojí na dvorku obklopen hordou dětí, které na něj zírají svýma hlubokýma uhlově černýma očima. Ten nejmladší se ho drží za šosy. Celá vesnice se opírá o ploty, tmavá lidská hráz proti bílému pozadí. Aurica zaječí na zvědavce svým chraplavým hlasem, jako by odháněla slepice. „Co koukáte? Styďte se všichni. Jděte, jděte pryč.“ Cizinec patří k Neascovým od té chvíle, kdy se zastavil na jejich dvorku. Aurica ho postrkuje do domu.Cizinec je z „belgické země“. Jeho příchod znamená začátek neuvěřitelné ságy Taraf de Haďdouks a jejich cest Evropou. Ale to už je jiný příběh... Marta Bergman |
|||||||||||||||||||
 |
 |
 |
 |
 |
|||||||||||||||
|
|
|||||||||||||||||||