|
|
|
Úvodní informace
Termín: 4. 9. - 6. 9. 1998
Věnováno romské kultuře
Romský feeling
Před šedesáti lety pročesávali hudební badatelé bavlníkové plantáže amerického Jihu a pátrali zde po černošských bluesmanech. Mnozí z těchto neznámých a nevzdělaných muzikantů pak vstoupili do dějin jako samorostlí géniové, jejichž odkaz natrvalo poznamenal rock and roll. Během uplynulé dekády probíhalo něco podobného ve východní Evropě. Příběh mladého Francouze, který cestuje křížem krážem přes Rumunsko, aby tam našel tajemstvím zahalenou romskou zpěvačku, posloužil francouzsko-romskému režisérovi Tonymu Gatlifovi jako předloha pro film Gadjo Dilo, který je zároveň posledním dílem jeho „cikánské trilogie“. Gatlifova filmová fikce má ovšem zcela reálnou předlohu v hudebních expedicích belgických nadšenců, kteří v Rumunsku rovněž hledali neznámou hudbu - a nakonec tam „objevili“ skupinu Taraf de Haidouks.Autentická romská hudba představuje - stejně jako dříve blues - syrový, přímočarý, ale výrazově velmi bohatý pól hudebního spektra. Emocionální přesvědčivost je ale také snem všech hudebních magnátů, a pokud si tedy masově produkovaný pop potřebuje občas „nabít baterky“, musí hledat v dosud neopotřebovaných hudebních žánrech. Díky tomu pak před světové publikum proniká hudba donedávna považovaná za bizarní či exotickou.Jedna newyorská producentka mi vyprávěla, že když poprvé slyšela závratně krkolomné, západní kulturní tradici naprosto cizí improvizace rumunských houslistů, tak ji napadlo: takhle nějak by mohl znít americký bluegrass po LSD. Byl to pro ni podobný šok, jaký může posluchačům ze střední Evropy připravit setkání s romskými dechovkami z Makedonie, které namísto stereotypního umpa umpa hrají neuvěřitelně funkové balkánské rytmy.
Lautari a dráteníci
Elitním hudebníkům, kteří v minulých stoletích působili na dvorech řeckých i tureckých aristokratů v nynějším Rumunsku a Moldávii, se říkalo lautari - od slova lauta, které znamená loutna; většinu z nich tvořili Romové. Jak aristokracie mizela, lautari se stáhli na venkov, kde vytvořili rozvětvené muzikantské klany, jejichž členové dnes objíždějí svatby, pohřby a další oslavy. V Uhersku byli profesionální romští muzikanti najímáni vojskem a hráli například při verbování. K jejich typickým nástrojům patřily housle, cimbál a kontrabas. Tito virtuózní umělci ovšem patří ke zcela jiné tradici, než je hudba kočovných Romů, kteří se v minulosti živili jako dráteníci nebo jezdili s cirkusem. Ti vystačí zpravidla jen se zpěvem, bubínky, eventuálně kytarou - ale jejich výkon přitom nemá o nic slabší emocionální náboj.Zatímco domácí muzikanti v mnoha zemích Balkánu a východní Evropy své hudební tradice už dávno opustili, romské venkovské kapely je úspěšně udržují při životě dodnes. „Naše hudba se nedá naučit, ta se musí ukrást. Když skutečný lautar uslyší melodii, běží domů, aby se ji naučil nazpaměť,“ říká 77letý houslista Nicolae Neascu z Taraf de Haidouks. Belgický producent skupiny Michel Winter, který je původem maďarský Žid, vysvětluje: „Za Ceausescovy éry byly staré písničky zakázané. Balada o králi se dala vyložit jako kritika vlády a Rumuni přestali lidovou hudbu hrát. Když pomineme akademický folklor pro komunistické rádio, tak lidovou hudbu hráli jen Romové.“
Winter se vypravil do Rumunska poprvé ještě před revolucí, v létě 1989; jeho cílem byla vesnice Clejani jižně od Bukurešti, pověstná jako domov řady romských muzikantských rodin. „Potřebovali jsme vybrat nejlepšího houslistu, akordeonistu, hledali jsme pamětníky, kteří hrají ve starém stylu a pamatují si krásné balady, ale také jsme potřebovali mladé hráče, kteří mají spoustu energie,“ vypráví Winter. Výsledek jeho expedice, ansámbl Taraf de Haďdouks, se stal roku 1991 senzací festivalu WOMAD, za nímž stojí rockový hudebník Peter Gabriel. Slovo taraf pochází z arabštiny a označuje hudební ansámbl, haidouk se říkalo rumunským zbojníkům.
Bartókovy pochybnosti
S romskými skupinami bychom se setkali na Balkáně, právě tak jako ve Španělsku, v jižní Francii anebo u nás v Čechách. Přitom se však nedá říci, že by všechny romské kapely hrály v jednom stylu - jejich hudba naopak čerpá z domácích tradic té které země. Béla Bartók roku 1933 dokonce prohlásil: „Mluvit o cikánské hudbě není přesné, protože se vlastně jedná o maďarskou hudbu hranou Cikány.“ Dnes je více než zřejmé, že Romové hrají styly, které si přivlastnili, po svém a přidávají k nim typický romský „feeling“. Jenö Zsigo, kapelník z maďarské skupiny Ando Drom, k tomu dodává: „My Romové naší hudbou žijeme - ostatní o ní jen píší.“Zvláštní případ představují na hudební mapě východní Evropy romské dechovky z jižního Srbska, Makedonie, Řecka či Moldávie, které mají s obdobnými středoevropskými kapelami společné jen nástroje. Zatímco u nás získala dechovka pověst pokleslé hudby, která zcela rezignovala na jakoukoli rytmickou vynalézavost, styl dechových kapel z jihovýchodní Evropy bývá právem označován jako „balkánský funk“. Jejich společnou inspirací jsou turecké vojenské kapely, které v 18. století vyměnily orientální bubny a píšťaly zurna za evropské nástroje.Jedním z nejúspěšnějších Východoevropanů v hudebním byznysu je Goran Bregović, který byl v sedmdesátých letech vedoucím známé jugoslávské skupiny Bijelo Dugme a později se stal hudebním spolupracovníkem režiséra Emira Kusturici. Když Bregović v Kusturicově filmu Underground použil srbskou dechovku, nezůstalo to bez odezvy - naopak, po osobitých balkánských orchestrech vznikla velká poptávka a Bregović dostal jako producent několik nabídek od významných zpěváků z Řecka i Turecka. Písně z Undegroundu - např. „Kalasnjikov“ - mezitím zlidověly v repertoáru řady východoevropských kapel, s jejichž temperamentem kontrastují velmi otlučené trumpety a tuby, z nichž mnohé nejspíš pocházejí z vojenských arzenálů. K těm nejsehranějším dnes patří Kocani Orkestar z bývalé jugoslávské republiky Makedonie, kde žije velmi početná romská menšina. Předměstí hlavního města Skopje zvané Šutka obývá celkem 50 000 Romů, kteří zde mají vlastní noviny i rozhlasové a TV vysílání a šestého května, na svatého Jiří, pořádají každoročně hudební festival.
Hudba podle jídelníčku
Srovnání romské hudby s blues, použité v úvodu, ovšem platí jen částečně. Zatímco lidové blues přinášelo sebevyjádření muzikanta-individualisty, romská hudba z východní Evropy si zachovává tradiční charakter svatební zábavy. „Musím se přiznat, že my hrajeme především pro peníze,“ říká houslista Costica z Tarafu - což ale nic nemění na působivosti jeho hudby. Koncem letošního května hrál Taraf de Haidouks v londýnské Royal Festival Hall s Kronos Quartetem a pár dní poté na oficiálním zahájení světové výstavy v Lisabonu. Všechno tedy nasvědčuje tomu, že kurz romské hudby i nadále stoupá, což ovšem bývá předzvěstí tvůrčích kompromisů. Zkušenosti ze sedmi let, které uplynuly od prvního alba skupiny, však spíš napovídají, že právě tihle bídou odchovaní venkované a jejich belgičtí ochránci se nenechají převálcovat showbyznysem.Trápí vás, že současný pop stagnuje, že lidová zábava podléhá komerci a že z rocku dávno vyprchala bouřlivá atmosféra 60. let? To všechno jsou zcela zbytečné obavy. Dnešní publikum se naopak dostalo do značně privilegované situace: na dosah má širokou nabídku nejrůznějších pikantních a exotických stylů, které v minulosti nikdy nepřekročily hranice domovského regionu. Takovou příležitost není dobré propásnout, protože i tuto zatím stále vitální a čerstvou hudbu nakonec všežravý showbyznys pohltí, okrájí z ní vše osobité a upraví ji k masové konzumaci.
Petr Dorůžka
Autor je hudební publicista.
|
|
|
